Skutečný problém netkví v Bohu, ale v nás. On je prost všeho sobectví a chce pro každého to nejlepší. Zato my jsme plní sobectví a nevíme, co je pro koho dobré. Vezměte si například mého bratra. Byl jako divý do sportu, miloval ragby, kriket a atletiku, přestože se většinou musel spokojit s rolí diváka a sledoval jiné, jak dělají, co by rád dělal sám. Nejdřív ho to trápilo a měl vztek, ale jakmile se naučil přijímat svou slabost, právě ona mu pomohla přiblížit se Bohu. Když ve dvaadvaceti letech zemřel, byl Bohu nejblíže ze všech lidí, co jsem kdy znal. Na pohřeb mu přišly stovky lidí a spousta jich vzpomínala nejen na to, jak dobrý to byl člověk, ale jak dobře se zachoval k nim osobně. Mnoho z nich vyprávělo, jak je ovlivnila Petrova prostá dobrota a jejich život se díky němu začal ubírat jiným směrem. Kdyby bylo bývalo po mém, hrál by možná kriket za naše hrabství, možná by v ragby reprezentoval svou zemi, nebo dokonce vyhrál zlatou medaili na olympijských hrách, ale nebyl by to ani z jedné desetiny ten, kým byl v době, kdy zemřel.
