Duškova próza Pěšky do nebe uchvacujícím způsobem demonstruje princip životního příběhu, či lépe příběhů jako zásadního impulzu pro příběh zachycený textově. Kompoziční gesto je jednoduché, střídají se deníkové záznamy z rekonstrukce domu a vzpomínky vypravěče, jistěže silně autobiografického, na důležité i epizodní etapy v životech nejbližších předků, kam až zrak a paměť dohlédne. Jsou aristotelsky dodrženy všechny tři jednoty, místa: záhorská vesnice, času: celé jedno století, i děje: vše se točí právě kolem rekonstrukce jednoho domu, jeho historie, obyvatel i současného stavu. To podstatné se odehrává s postavami, žijícími i v čase již zvěčnělými, svéráznými figurami, z nichž každá v sobě na dně nese minimálně jednu perličku. Hrabalovskou perličku. Můžeme se s nimi živelně smát, protože nám připomínají nás samotné. V hanbě i cti, radosti i smutku. A tehdy můžeme i plakat. Všechno lidské je na Záhoří dovoleno.