"Bylo mi sedm let, když mi veterán Barbus zachránil život. Jasně si vzpomínám, jak jsem tehdy přelstil svoji starou chůvu Sofronii, abych se dostal na strmý břeh řeky Orontes. Její dravý proud mi tajil dech. Vyklonil jsem se přes zábradlí mostu, abych mohl pozorovat víry a bubliny na prudce plynoucí hladině. A tehdy ke mně přistoupil Barbus a vlídně se mě zeptal: "Chceš se naučit plavat, chlapečku?"
Když jsem přisvědčil, rozhlédl se kolem, popadl mě za krk a za podolek a hodil mě do řeky. Potom začal řvát a vzývat Herkula a římského Jupitera Ochranitele, na můstek odhodil svůj potrhaný vojenský plášť a skočil za mnou do vody.
Jeho křik přivolal lidi kolem. A tak všichni viděli a jednomyslně tvrdili, že nasadil vlastní život, aby mně zachránil před utopením, a pak mě tak dlouho válel po zemi, dokud jsem nevyzvracel všechnu vodu. Když k nám Sofronie doběhla s pláčem a chomáčem vlastních vlasů v rukou, Barbus mě vyzdvihl na svá mohutná ramena a nesl mě až domů, i když jsem se zhnuseně odvracel od pachu jeho špinavého oděvu a od jeho po vínu páchnoucího dechu..."
