Helenka a Viktor vyrážejí na galaktickou výpravu. Jen dvě děti a MoNK.
Čekat. Nemám ráda čekání. Každé čekání se vleče a každé čekání mi připadá, jako by vlastně prodlužovalo čas, který zbývá. Když nečekáte a něco se děje, čas vám možná připadá mnohem kratší. Ale když čekáte, tak jen čekáte. To se čas vleče jako med. Ale právě toto čekání způsobilo, že jsem začala psát. Zrovna jsme svištěli vesmírem a nic jiného se nedělo. Jen jsme čekali, až doletíme s Vikim a MoNKem k Zauraku. Tak jsem začala psát deník. O všem, co nás s Vikim a MoNKem dovedlo až sem, do černočerné hloubky vesmíru a ke všem dobrodružstvím. O nás, o Sídlišti, jak žijeme, o svých kamarádkách a rodině i o tom, co se přihodilo ve škole. A taky o tom, co se stalo během naší vesmírné cesty tam a zase zpátky. Zachraňovat Zemi je totiž někdy pořádná dřina. Ale to už jste vlastně četli. Nebo ještě ne?
