✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup

Každá žena má okolo sebe pár „Řízkařů“. Opravují auta, vodovodní kohoutky a zklamané duše. Bohužel se do nich nikdy nezamilujeme. Knížka Řízkaři je soubor povídek o mužích, o ženách, o vztazích… Asi po dvou hodinách se pomalu oblékl a řekl: „Víš, problém je v tom, že ty ode mne chceš jen sex. A já potřebuji city, lásku!“ „Většinou to bývá naopak, ne?! Vyměnili jsme si role!“ Smála jsem se.

Ukážka textu z knihy

Ř Í Z K A Ř I

Měla jsemsvé oblíbené puntíkaté kalhoty a tílko. Čekala
jsem u vrátnice univerzity, až mi vrátná vydá
vzkazy a opsané přednášky. Venku je třicet stupňů.
Horko. Vypadámstrašně. Trošku jako klaun. Ještě že
existují černé brýle. Image úspěšné dívky v kostýmu
je pro dnešek nechán doma.
Otočila jsem se od vrátné a zahlédla ho, jak mne
pozoruje. Pak zavrtěl hlavou. Jako člověk, který nechápe.
Něco si potichu zamumlal a odešel.Nepoznal
mne. Muž, který mne dva roky intenzivně miloval,
mne dnes, po pěti letech, nepoznal. A přitomjsemse
vůbec nezměnila!
Zamiloval se do mne už na gymnáziu. Chodil
o ročník výš. Byl černovlasý a krásný. Stará paní
Křečková –moje sousedka –mi dodnes říká: „Jo, tenkrát
s Matějem, to vám to slušelo!“
Jména jakoMatěj,Milan,Miloslav semi hnusí. Připadají
mi naprosto asexuální. Vzbuzují ve mně představu
blonďatého, obtloustlého, zlobivého chlapečka
za pecí. Ale zároveň se do mužů se jmény od M –
jako třeba Maxmilián, Michael, Marek – zamilovávám.
Matěj ale nebyl z těch, do kterých se ženy zamilovávají.
S přítelkyní tomuto typumužů říkáme „Řízkaři“.
Měla také jednoho, jmenoval se Petr. Nosil jí
řízky, které pekla jeho maminka. Každá žena má
okolo sebe pár „Řízkařů“. Opravují auta, vodovodní
kohoutky a zklamané duše.
Matěj nosil pro změnu květiny a kokosové kuličky
Rocher. Staral se o mne.
I když jsemmělamononukleózu a dvaměsíce ležela
doma s horečkami.Hrálmi na kytaru. Opisoval
přednášky. Byl milý. Jeho maminka občas telefonovala
smojímaminkou. Říkaly si, jak se ty děti k sobě
hodí. Otec zase tvrdil, že „ten černovlasý chlapec
není špatný“. Pochopitelně – vyhovovalmu. Otec na
něj nežárlil. Nebylo na co. Matěj vůbec neohrožoval
otcovu pozici v mých očích. Pozici ojedinělého geniálního
archetypu mužství.
Když jsem se uzdravila a začala chodit do školy,
čekával na mě denně po vyučování. Vozil mě domů
ve vypůjčeném autě a říkal mi, jak jsem krásná. Vyprávěl
o svých snech do budoucnosti. V těch snech
jsemskoro vždy hrála stěžejní roli. Vlastněmi nic nechybělo.
Matěj zahodil džíny a začal nosit obleky. Prý
aby se ke mně hodil.
Procházela jsem tenkrát svojí „konzumní érou“.
Přátelila jsem se s prodavačkou ze zlatnictví – Kateřinou
– a večery (někdy i noci) jsem trávila s jejími
italskými zaměstnavateli. Po návratu od nich domů,
ověšená čtrnáctikarátovýmtovárenskýmzlatem, jsem
si s pláčemčetlaNietzscheho, bibli a Préverta. Tři oblíbené
knihy mé takzvané puberty. Rozdílnost mezi
nimi jsemnebrala za směrodatnou. Vyhledávala jsem
sentimentální, nihilistické věty či sloky a pak nad
nimi v křečích plakala.
Toužila jsem, aby mne někdo vlastnil. Měl nade
mnou moc. Proto jsem se alespoň na chvilku nechávala
takzvaně kupovat od mužů, jejichž IQ bylo
okolo 100.
Dokonce jsemuvažovala nad kariérou prostitutky.
Vzrušovalamě představa žákyně akademického gymnázia,
kterou si na hodinu koupil italský řidič kamionu,
vydávající se za vlastníka špeditérské firmy.
Ale příliš jsem se toho bála.
Nevím čeho. Možná ztráty jakési čistoty, nevinnosti.
Nevinnosti, kterou jako by ztělesňoval Matěj.
Udržovala jsemho ve stavu doufání. Ve stavu, v němž
se ocitámnohomužů,myslících si, že už na ně co nejdřív
přijde řada. Občas jsem měla výčitky svědomí.
Ale brzo jsem je zase zapomněla.
Matěj fungoval jako balzám. Po večeru, kdy jsem
neznamenala nic a byla jen hračkou, jsem druhý
den byla královnou. První polibky vyprosil. Připadala
jsemsi jako panovnice, která z dobrého rozmaru zachraňuje
poddaného před popravou.
Ve čtvrtek večer jsem byla s Kateřinou na diskotéce.
Celou dobu mne sledoval cizí muž. Opravdu
strašný. Připomínal mi chlapy od motorestů. Muže
z dálky páchnoucí pivem, s vlasy čtrnáct dní nemytými
a trikem o dvě čísla menším.
Kolem půlnoci mě z hlasité hudby začala bolet
hlava. Šla jsemven. Chtěla jsemse projít. Sama. Nevím,
co mne to napadlo – nepožádat nikoho o doprovod.
Přála jsem si být sama. Instinktivně jsem cítila
nebezpečí svého dvojího života. Nebyla jsem
šťastná. Chtěla jsem vše změnit.
Procházela jsemse kolemkostela sv. Ludmily na
náměstí Míru. Nikde nikdo. Vinohradské divadlo
bylo už zhaslé. Ani noční tramvaj nejela.
Napřed mě začal škrtit. Krátkým pánským šátkem.
Dusila jsemse.Nemohla se nadechnout. Začalo
mi být špatně.Málemjsemztratila vědomí. Škoda že
jsemho neztratila. Třeba bych pak o ničemnevěděla
a nebála se ještě teď sama i do sklepa.Měla jsemtak
krátkou sukni, že ji ze mne ani nemusel strhávat.
Dál? Nevím. Nechci si pamatovat. Vzpomínám si
jen na jeho zrychlený dech a počítání. „Jeden dva tři
čtyři pět –NEBOJ SE, jeden dva tři čtyři pět – JENTĚ
ZABIJU. Jeden dva tři čtyři – takhle jsi to ještě nezažila,
co?! Jeden dva tři – děvko, neboj se, zaplatímti!“
Nechal mne na lavičce na Míráku s třemi stovkamimarek
v ruce. A s pocitem...Nedokážu říci s jakým.
Hnusila jsemse sama sobě. Chtěla jsemnebýt.
Zahodit svoje tělo. Zhroucená jsemseděla na lavičce
před policejním inspektorátem Prahy 2.
V roztrhaných punčochách a jedné botě.
Po několika hodinách jsem se zvedla a šla. Ne
domů. Ale k Matějovi.
Na nic se neptal. Prospala jsem celé dopoledne.
Pak mne vzbudil s bílou kávou a polibkem. Myslela
jsem, že se pozvracím. Začal mě hladit. Chtěl se se
mnou milovat. Byl panic. Byl to nejhorší zážitek
v mém životě. Horší než znásilnění. Ale na duši
jsem se cítila lépe. Už jsem nebyla tak „špinavá“.
Na cestě domů jsemvyměnila tři stamarek a koupila
mamince hodinky. Skoro jsem se smála.
Na záznamníku byl vzkaz od Kateřiny, že bych
měla jet s jejími zaměstnavateli na Baleáry. Rozhodla
jsem se odjet. S Matějem – na chatu do Krkonoš.
Přestala jsempřemýšlet nad tím, jak jemladý, nedospělý
a promne „světačku“ směšný. Zahodila jsem
černou krajkovanou noční košili a začala spát v tričku.
Po dvacetikilometrové túře v botách na podpatku
jsme zajeli do městečka koupit botasky. Moje puchýře
se začaly zlepšovat. Začal se zlepšovat i Matěj.
Muži se učí rychle. Stejně tak rychle se hojí paty.
Vzpomínám si, že jsem se každého stálejšího milence
asi tak po pátém milování ptala, co vlastně při
sexu cítí. Od přirovnání k chuti pralinek až po esej
o něčemnadpozemskémjsemsi už vyslechla leccos.
Matěj reagoval na otázku otázkou. A ty to necítíš?Divil
se. Asi to tenkrát opravdu byla láska.
Budil mne s jogurtem a kakaem. Večer jsme
opékali vuřty u ohýnku. Snídaně – černá káva a cigareta – neexistovaly.
Zpětně si uvědomuji, žemi to
nechybělo. Staral se o mne jako maminka, když
jsembylamalá. Vydržela jsemtoměsíc. Byl to jeden
z nejkrásnějších měsíců mého života. Ale nebyl
můj. Nebyla jsem to já.
Bez rozloučení jsemodjela pracovat do Salzburku.
Po návratu jsem šla na vysokou školu. Snažila jsem
se udělat si pořádek v hlavě. Ne vždy s úspěchem.
Vlastně ho nemámdodnes. Pořádek. Řád.Hodnoty.
Morálka. Snažím se. Opravdu se snažím... Hledám,
Matěji.
Psával denně dopisy, telefonoval rodičům. Chtěl
přijet. Ale já ho nechtěla vidět. Rozněžňovala jsemse
nad dopisy.Mámje dodnes. Snila jsem. Zase a znova.
Sním i teď. Už zase. Člověk prý padesát procent
svého života prosní, prožije ve svých představách.
Mělo by to být alespoň devadesát procent. Vždyť
sny jsou tak krásné. Dokážeme se zbavit reality.
Stromy... jezero, léto a chalupa. Jak krásné to vlastně
bylo. Smích, láska a bezstarostnost. Teď jsemse zase
zavřela ve své neprůhledné schránce. Nepřibližujte
se. Nemáte na to. Ani se nenamáhejte. Stejně bude
odpověď vždy ne. Ne, ne a zase NE. Ne muži z Míráku,
i těm ostatním. Nevěřím a nechci.
Už tě nechci, Matěji, už by to nikdy nebylo tak
krásné. Já chci... jenom chci vrátit čas.
Občas se mi zdá, že je vedle mne. Že je tu vždy
pro mne. Vlastně jsem si to až dodnes namlouvala.
Že někde čeká. A až mi bude nejhůř, tak přijde
a řekne, žemě stejněmiluje. (Je to jako s blanickými
rytíři, ne? Vždycky čekáme, že nás někdo vytáhne
z průšvihu.)
On přišel. Prýmě dokonce na té škole hledal, jak
mi později řekli spolužáci. Hledal a nepoznal...
Budu se muset naučit smažit řízky sama.