Kladu si otázku: Čím to, že povídkové texty tohoto autora se nám tak urputně dostávají pod kůži, proč nás tak rozrušují? Věděl to už Ludvík Aškenazy: Je to odmítnutí jakékoli „realistické“ popisnosti a splynutí poezie s prózou, refrénovité opakování pohledu na postavy, které nesou břímě příběhu. Vylíčení hrůz nacistických všemocných je podobné šílení. Utrpení židovských obětí je rovněž podobným šílenstvím. Není asi náhoda, že jiný spisovatel, přeživší utrpení nacistického lágru, Ivan Klíma, nazval své paměti Moje šílené století. Je vskutku cosi šíleného v nezaujatém líčení životních okolností, jimž se museli židovští „muklové“ podřídit. Život obrácený naruby není lidským životem, člověk zahlcený cyklonem B je odsouzencem smrti, civilizace, která utlumí své svědomí, aby zločin mohl být dokonán, není lidskou civilizací, je lidojedstvím.

Z doslovu Milana Jungmanna