Prózy Karla Kuny jsou v kontextu současné tuzemské tvorby výjimečným jevem, takřka zjevením. Na debutanta projevuje tento autor až neuvěřitelnou znalost spisovatelského řemesla; dokáže citlivě pracovat se složitým nástrojem zvaným čeština, ví, jak příběh vystavět, vypointovat, dokáže svým postavám vdechnout život. Navíc jej neovládá pouze potřeba zachytit své zážitky, názory, myšlenky a pocity; má výsostnou schopnost podělit se o ně se čtenářem. Nesmírně sympatický je také fakt, že vlastní texty Kunovi nejsou cílem, spíše prostředkem; i ty nejdrobnější útvary totiž přerůstají ve srozumitelné a především výstižné metafory. Řečeno krátce – na scénu vstupuje spisovatel. A takhle se autor vyjadřuje o své metodě: „Kdysi jako dítě jsem se zavřel do peřiňáku, abych byl v bytě, a přitom tam nebyl, abych vnímal vlastní nepřítomnost a rodiče, co budou dělat beze mne. A tenhle peřiňák se pak ocitl v různých budoárech, sakristiích, kancelářích, lodžiích, říčních nivách i hostincích. Když už to působilo hodně divně, tak jsem z něj vylezl a prohodil jakoby nic: „Nenechte se rušit, já jdu do Malšic.“?