✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Výhodné ceny ✅ Bezpečný nákup

Román líčí nová dobrodružství historika Tomáse Noronhy, který byl hlavním hrdinou veleúspěšné knihy z pera téhož autora, jímž byla Šifra samotného Boha. Tomás, jenž je díky svému povolání historika výtečným znalcem islámského světa, tentokrát bojuje spolu s agenty Spojených států amerických proti hrozbě nukleární katastrofy. Islámští teroristé se podle zpráv výzvědných služeb dostali k jadernému materiálu a chystají se provést zničující atentát. Tomás díky svým zkušenostem a intuici jejich plány překazí doslova v poslední vteřině. Bohatý a napínavý děj zavádí čtenáře na Azorské ostrovy, do Egypta, Pákistánu i Afghánistánu a vedle toho je také na základě množství prostudované literatury seznamuje s ideovým podhoubím islámských fundamentalistů a se způsobem jejich myšlení.

Ukážka textu z knihy

Mrazivou noc rozřízla světla reflektorů jako předzvěst dunivého
zvuku, který se zanedlouho přiblížil. Nákladní auto pomalu
projelo po Prospektu Lenina a rachot motoru neustále
sílil; ztlumil se teprve, když dorazilo k bráně.Vůz pomalu zahnul,
s namáhavým chrčením vyjel do svahu a zůstal stát před
mřížemi, brzdy kvičivě zaskřípěly a motor vyčerpaně supěl.
Ze strážnice vyšel ospalý voják, zachumlaný v dlouhém
plášti a s kalašnikovem ledabyle pověšeným přes rameno,
a přistoupil k šoférovi.
„Co se děje?“ zeptal se, rozladěný tím, že musel opustit svůj
vlídný útulek a čelit řezavé zimě venku. „Co tu děláte?“
„Vezeme zásilku,“ vysvětlil řidič a vydechl oknem hustý
obláček páry.
Strážný se udiveně zamračil.
„Takhle pozdě? Čort! Vždyť jsou skoro dvě v noci…“ Jeho
pozornost vzbudil řidičův obličej. Měl snědou pleť a jiskrné
černé oči, typické vzezření Kavkazana. „Ukažte mi doklady.“
Řidič spustil dolů pravou ruku a vytáhl ze tmy nějaký předmět.
„Tady jsou,“ řekl.
Voják si sotva stačil uvědomit, že šofér náklaďáku mu míří
do obličeje hlavní opatřenou tlumičem.
Prásk.
Strážný se bez jediného zasténání zvrátil dozadu jako kloubový
panák, ozval se jen tlumený zvuk, jako když pytel spadne
na zem, a do špinavého sněhu mu z krku vytryskl čůrek
krve.
„Teď!“ křikl šofér a otočil hlavu.
Podle předem stanoveného plánu vyskočili z nákladového
prostoru čtyři muži, všichni oblečení jako vojáci ruské armády,
s číslem pluku 3445 našitým na rukávu. Dva z nich spěchali
zvednout vojákovo tělo a naložit ho na korbu, další odklidil
zakrvácený sníh a čtvrtý zmizel ve strážnici.

Brána se s elektrickým bzučením otevřela. Kamion, aniž naložil
muže, jenž zůstal ve strážnici, minul špinavou tabuli, na
které v azbuce stálo PO Majak, a vjel dovnitř.
Areál byl obrovský, ovšem řidič věděl, kam má jet. Spatřil
výzkumné budovy Čeljabinsk-60 a jak byli domluvení, zaparkoval
u nich na krajnici, vytáhl mobil a vyťukal několik čísel.
„Haló?“ ozval se hlas na druhé straně.
„Plukovník Prjakin?“
„Ano?“
„Jsme uvnitř, na dohodnutém místě.“
„Výborně,“ odpověděl hlas. „Přijeďte do chemického areálu
a dodržujte plánovaný postup.“
Náklaďák se rozjel a zamířil směrem k tomu, co eufemisticky
označovali jako „chemický areál“. Jel po silnici, minul
Zavod 235 a dojel ke skladovým zařízením areálu.
Vpravo se objevila betonová zeď s ostnatým drátem nahoře.
Silnice vyústila u strážní budky a řidič věděl, že na jinýchmístech
zdi jsou ještě dvě. Zrezavělá tabulka mezi budkou a vraty
ohlašovala Rossijskoje chranilišče děljaščichsja matěrialov.
Šofér náklaďáku stále pokračoval podle plánu akce: zastavil
na nenápadném místě za budkou, vypnul motor a reflektory,
znovu vyťukal na mobilu několik čísel, nechal ho dvakrát
zazvonit, zavěsil a čekal.

Brána se začala automaticky sklápět. Hned nato se otevřely
i dveře strážní budky, zevnitř se vydral úzký pruh světla a nějaký
muž vyšel ven. Podle čepice bylo zřejmé, že je to důstojník
pozemního vojska. Rozhlédl se, jako by něco hledal, a řidič
zablikal reflektory, aby na sebe upozornil.
Důstojník viděl, jak se světla rozsvítila a zase zhasla, a zamířil
chvatným krokem k náklaďáku.
„Komsomolskaja,“ pronesl jenom; to bylo heslo.
„Pravda,“ potvrdil mu řidič.
Důstojník naskočil na sedadlo vedle řidiče, a ten mu kývl
na pozdrav.
„Privět, plukovníku. Všechno je v pořádku?“
„Normalno, můj milý Ruslane,“ přisvědčil Prjakin napjatým
hlasem a udělal netrpělivý posunek. „Jedeme. Nesmíme
ztrácet čas.“
Ruslan zařadil rychlost a náklaďák se rozjel. Pomalu minul
strážní budku, projel otevřenou branou a vjel do areálu.
„A co teď?“
Ruský důstojník ukázal na jedny dveře vlevo.
„Zaparkujte před tím služebním vchodem.“
Náklaďák zastavil přede dveřmi. Ruslan nechal běžetmotor,
aby mu nezamrzl, a křikl na korbu rozkaz. Z vozidla okamžitě
vyskákalo pět mužů. Řidič vystoupil také a vydal další rozkazy;
bylo zřejmé, že velitelem je tu on. Z nákladního prostoru
vyložili dvě kovové bedničky.
„Davaj, davaj,“ zabručel nervózně plukovník Prjakin ve
snaze je popohnat. „Pohněte sebou!“
Jednoho muže nechali na stráži u náklaďáku a dalších pět
s oběma bedničkami zamířilo spolu s ruským důstojníkem ke
služebnímu vchodu a do budovy.
Uvnitř bylo příjemné teplo. Nezvaní návštěvníci si sundali
rukavice, ale pláště si nechali. Ruslan se rozhlédl kolem a posuzoval,
co vidí. Svítilo tu nažloutlé světlo a betonové stěny
se zdály neuvěřitelně silné.
„Jsou tlusté osm metrů,“ řekl plukovník, když viděl, že si
je Ruslan prohlíží. Ukázal vzhůru. „A strop je zakrytý cementem,
dehtem a štěrkem.“
Ruský důstojník vedl vetřelce prázdnými chodbami a střídavě
zatáčel doleva a doprava, až na jednom rohu zůstal stát,
ohlédl se dozadu a podíval se na Ruslana.
„Dál už s vámi nepůjdu,“ řekl šeptem. „V další chodbě je
místnost s obrazovkami bezpečnostních kamer, které střeží
přístup do trezoru a také celý jeho vnitřek. Jak jsem vám už
vysvětlil, jsou tam dva muži. Dál, na konci chodby, je několik
schodů a nad nimi je vstupní prostor s vchodem do trezoru.
Nezapomeňte, že k tomu, abyste se dostali dovnitř, nutně
potřebujete oba zřízence, kteří tam jsou. Každý z nich zná
jednu část kódu. Kdybyste měli v rukou jenom jednoho, dostanete
se jen k polovině kódu. A proto…“
„Já vím,“ přerušil ho Ruslan s nenadálou příkrostí, jako
když mu poroučí, aby byl potichu.
Plukovník na okamžik zmlkl, soustředěně se zahleděl na
velitele komanda a uvažoval, kam ho zařadit. Lidem toho
druhu byl zvyklý rozkazy dávat, ne je od nich přijímat.
„Hodně štěstí,“ zabručel nakonec.
Ruslan se otočil dozadu a upřel oči na dva ze svých mužů.
„Maliku, Aslane.“ Lehce kývl hlavou. „Jděte.“
Oba muži vytáhli pistole s tlumičem, obešli roh a potichu
postupovali chodbou. Po pravé straně byly otevřené dveře
a svítilo se tam. Oba vpadli dovnitř a ihned se strhla krátká
vřava, která vyvrcholila čtyřmi tlumenými prásk jejich zbraní.
Ruslan a další dva muži nečekali na své společníky a pustili
se po chodbě s oběma bedničkami, které si přinesli z náklaďáku.
Zastavili se teprve, když se před nimi objevily schody.
Opatrně po nich vystoupili a před sebou měli vstupní
místnost; byla chráněná mřížemi a vypadala jako klec.