✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅Výhodné ceny ✅Bezpečný nákup

Oxfordský vysokoškolský profesor Jake Richardson na prahu šedesátky zjišťuje, že jeho virilita začíná upadat, a rád by proti tomu něco dělal. Zkouší to proto s různými moderními i módními typy sexuální psychoterapie, a ačkoli při tom se zaťatými zuby prožívá situace často silně žinantní a většinou značně pokořující, nijak mu to nepomáhá. Čím trapnější jsou Jakeovy zážitky, tím víc se čtenář baví a směje, avšak zároveň se zvyšuje i frekvence pasáží, ve kterých ho zároveň i trošku mrazí v zádech. Od dob, kdy Amis psal svého slavnějšího Šťastného Jima, zestárl a zahořkl nejen autorův hrdina, ale i spisovatel sám, a stav světa, který kolem pozoruje, mu nepřipadá právě povzbudivý. Přesto v tomto románě, rafinovaně budovaném na půdorysu Šťastného Jima a v kontrapunktu s ním, nedokáží výrazné tóny sardonické satiry zcela překrýt základní rovinu bohapusté legrace příslovečně britského typu, pro kterou má Kingsley Amis těžko překonatelný smysl.

Ukážka textu z knihy

„Kdy jste si toho všiml poprvé – že něco není v pořádku?“
„Všiml poprvé... Tak před pěti šesti týdny. Kdyby na tom
záleželo, mohl bych vám to říct přesně na den. Ale když už
jsem si toho jednou všiml, hned mi došlo, že to se mnou
asi není v pořádku už delší dobu.“
„Jak dlouhou dobu?“
„Hm... Rok? Rok a půl?“
„Přibližně tedy v době, kdy jste začal mít akutní problémy
s tou druhou věcí.“
„Ano. Zřejmě to nějak souvisí.“
Lékař na to nic neřekl, jen si tiše povzdechl. Jake Richardson,
jeho pacient, muž s kulatou obrýlenou tváří, si mohl
vybrat – měl ten povzdech vyjádřit, že ona souvislost je až
nepříjemně hrozivá, nebo že ji tu může hledat jen totální
idiot, nebo že je nad lidské síly ji nějak jednoduše vysvětlit?
Jake si s tím dlouho hlavu nelámal. Kdyby se tím moc zatěžoval,
přiznával by tomu doktorovi (jmenoval se Curnow),
že je nevímjak důležitý. Když se ho pak někdo ptal, proč
tak vytrvale navštěvuje lékaře, ke kterému ho nic netáhne,
odpovídal, že nemá-li člověk rád svého doktora, je to dobrá
pojistka, že se jím nenechá moc zblbnout.
Doktor Curnow teď několikrát zavrtěl hlavou a naprázdno
polkl. Nakonec řekl: „Bohužel pro vás nemůžu nic
udělat.“
„Ale přece musíte mít nějaký –“
„Ne. Mám jedinou možnost – poslat vás k někomu jinému.“
„To bych zrovna –“
„Prominete na chviličku, prosím vás?“
Stejně je to legrační, pomyslel si Jake, jak takovéhle
„prosím vás“ může znít přezíravě. Doktor zatím začal pomalu
listovat v malé knížečce s koženými deskami, ležící
na jeho psacím stole. Její obsah ho zřejmě neobyčejně zajímal
– jako by se s ním seznamoval ponejprv. Jedna stránka
obzvlášť upoutala lékařovu pozornost a věnoval se jí
déle, než by stačilo k tomu, aby si ji prostě jen celou pozorně
pročetl. Pak najednou zvedl hlavu a několik dlouhých
vteřin se díval Jakeovi přímo do očí. Potom znovu
upřel zrak do notýsku před sebou a neodtrhl ho od něj, ani
když sahal po telefonu. Jeho aparát měl místo kulatého
ciferníku tlačítka.
„Pan doktor Rosenberg? Tady je doktor Curnow.“ Tato
informace stačila na druhém konci vyvolat značně dlouhou
slovní reakci, i když z ní Jake nezachytil nic srozumitelného.
„Mám jednoho pacienta, kterému byste možná
mohl pomoci,“ řekl nakonec Curnow. „Je tady u mne.
Jmenuje se Richardson. J. C. Richardson... Poslyšte, vzpomínáte
si na toho pana Pickeringa, co jsem vám ho poslal
loni na podzim... Vážně? No to je mi líto... Ano, to už tak bohužel
chodí...“ Pak Curnow chvíli naslouchal něčemu, co
ho znovu donutilo upřít pohled na Jakea, ale nyní jaksi
zkoumavější, jako by ho spíše studoval, než se na něj jen
díval. „To určitě ne. Nic takového nepřipadá v úvahu...“
Výraz Curnowova obličeje se změnil, jen směr a povaha
pohledu nikoli, a pak lékař začal nadšeně přikyvovat.
„Ano, přesně tak... Jo, to dokonale odpovídá... Opravdu?
Jste ochoten?... Já se ho zeptám.“ Curnow Jakea objednal
na následující týden, pak s vážným, soustředěným výrazem
vyslechl závěrečnou promluvu, která se k němu
odněkud z dálky nesla (vlastně to nebylo vůbec daleko, jen
pár set metrů odtud na téže Harley Street), a zavěsil.
„Velmi schopný muž, tenhle doktor Rosenberg. Velmi
schopný.“
„Dobře,“ řekl Jake. „Rosenberg. Zřejmě nějaký specialista.“
„Promiňte na moment, prosím vás.“ Curnow zvedl páčku
na přístroji, kterému hrdě říkal interkom, a v tom to
ihned začalo praskavě bzučet. „Ano? Co se děje?“
„Je tady šejch Karmat ibn Ezzat el Šaket,“ ozval se značně
zkreslený dívčí hlas.
„Pošlete mi ho sem přesně za půl minuty, a až bude odcházet,
vyberte od něho samozřejmě honorář,“ řekl Curnow
a vstal. „Tak pane Richardsone – musíte mě průběžně
informovat, jak se to vyvíjí. Jinak žádné potíže? Vnitřní
orgány?“
„Nemohu si stěžovat.“
„Výborně. Bolesti v břiše?“
„Semtam něco píchne, nic zvláštního.“
„Moč pěkně světlá?“
„Ano, děkuji za optání.“
„Stolice pěkně tmavá?“
„Jistě.“
„A co hemoroidy?“
„Myslíte zlatou žílu. Tak zlatou žílu nemám,“ prohlásil
pravdivě Jake. „Tu nemám.“
Doktor se krátce zasmál a pokrčil rameny, jako by dával
najevo, že svého pacienta shovívavě chápe, že mu je jasné,
jak je z toho tématu celý nervózní, a že by od něj nejraději
utekl. „Jestlipak si dopřejete dost pohybu?“
„Myslel jsem, že to nemám přehánět.“
„Trocha pohybu nezaškodí. Procházky. Práce na zahrádce.
Neříkal jste, že zahradničíte?“
„Říkal. Zahradničím.“
„Tak jen zahradničte. To vám může jenom prospět. Ať už
trpíte čímkoli.“
„Děkuji, pane doktore.“
V čekárně se minul s oním mužem z Východu, který byl
oblečen, jako by odtamtud právě dorazil a ani neměl čas
dát se po té dlouhé cestě trochu do pořádku. Koberec v předpokoji
sem zřejmě kdysi přibyl stejnou cestou – nepochybně
dar nějakého vděčného emíra či chalífy. Doktorova
sekretářka, děvče něco mezi dvaceti a pětadvaceti, stála
v pozoru. Jake si povšiml, že buď má opravdu velká ňadra,
nebo si pomáhá nějakým profesionálním trikem, aby
dělala ten dojem. Pokusil se v duchu vypočíst pravděpodobnost
toho, že Curnow ví, která z těch dvou možností
odpovídá skutečnosti, a na chvíli poklesl na duchu, protože
by se byl v této věci těžko smiřoval i s minimální pravděpodobností.
Vzápětí však pookřál. Od vstupních dveří ke
vchodu čekárny se sunul kolega pacient, s nímž se pod
touhle střechou sešel už nejméně jednou. Pohyboval se jen
s velkou námahou, které podle všeho dosud nepřivykl,
jednu nohu nataženou a ztuhlou, druhou ohnutou a ztuhlou.
Ty dáš asi panu doktorovi zabrat, pomyslel si Jake. To
já jsem proti tobě pašák, blesklo mu hlavou hned nato.
Patřil k lidem, kteří na lékaře sice pohlížejí s despektem,
nicméně dělají, co jim ti pánové řeknou, a tak se rozhodl,
že si nevezme taxík, ale že dojde pěšky až na Warren Street
a odtamtud pojede stosedmadvacítkou autobusem. V téhle
oblasti by stejně dalo práci chytit taxi. Sotva tady totiž
taxikář vysadil na chodník nějakou tu černou, hnědou či
žlutou osobu nebo skupinku takových osob, už se mu do
vozu cpali nějací Američané, Němci či Španělé; nebo obráceně.
Byl časný duben, pěkné odpoledne, krátce po čtvrté.
Jake prodloužil krok a přešel ulici před velkým černým automobilem
s diplomatickou poznávací značkou, stojícím
ve vozovce souběžně s řadou parkujících vozů. Kdosi se z
něj usilovně hrabal ven, nepochybně nějaký africký šaman,
který zřejmě potřeboval pomoc zvenčí. Třída Portland
Place byla přecpaná vozidly směřujícími na sever,
většinou osobními auty. V tuhle denní dobu se to dalo na
Škaredou středu čekat, a přesně tak to tu bude určitě vypadat i třiadvacátého prosince – letos ovšem spíš dvaadvacátého.
Přestože se vozy pohybovaly přerývaně a pomalu,
počkal si Jake na změnu světel, než opustil obrubník. Počínal
si tak zásadně od chvíle, kdy v minulém roce jen o vlásek
unikl střetu s motocyklem. Doprava v protisměru byla
mnohem řidší, ale o nic rychlejší. Opravovala se tam totiž
velká část vozovky; ovšem teď právě tam neopravoval
nikdo nic.
Euston Road naopak – i když to zase takový příkrý rozdíl
nebyl – připomínala automobilovou závodní dráhu, nebo
spíš celou síť závodních drah. Jake si tak trochu oddechl,
když se dostal bez újmy na její severní stranu. Zamával na
jednoho starého známého a vesele se na něj usmál. Momentálně
si nemohl vzpomenout na jeho jméno a ten starý
známý, který právě vyšel z budovy patřící televizi, mu zamávání
oplatil a taky se na něj usmál, pár vteřin předtím,
než si Jake uvědomil, že to není žádný jeho starý známý,
ale ten chlap, co hraje inspektora v tom televizním seriálu.
To jsem ale blbec, pomyslel si Jake. Ale co, ten šašek je na
takovéhle omyly určitě zvyklý.
Stosedmadvacítka ho pak provezla skrz Camden Town
a Hampstead a po půlhodině vystoupil na zastávce Orris
Park před budovou Národní westminsterské banky. Když
už se chtěl vydat na pětiminutovou cestu pěšky k domovu,
zabloudily mu oči do výkladní skříně obchodu s vínem a lihovinami,
kde se kolemjdoucím sice neumělým písmem,
nicméně zcela jasně oznamovalo drastické snížení cen:
deset pencí z každé libry u veškerého zakoupeného zboží,
pouze tento týden. Chvíli váhal. Donutil se jít k doktorovi;
ukázněně se donutil k troše pohybu a ušetřil asi libru dvacet
tím, že si nevzal taxíka. A to má až do smrti pít každý
večer jen to tuniské stolní červené (suché)? Rázně vstoupil
do obchodu a zamířil k regálu s francouzskými víny. Côtes
de Nuits Villages 1971, za dvě libry pět, ovšem minus dvacet a půl pence. Beaune Clos de la Mousse 1972 za... Ale
vem to čert: Château Talbot 1967 za čtyři libry devět pencí
minus... prostě těch deset procent. Cestou k pokladně
zahlédl pyramidu krabic s likérovými bonbony a znovu
zaváhal, tentokrát o něco déle. Dvě libry sedmnáct, ale o to
tady ani tak nešlo. Nakonec si jednu tu bonboniéru vzal.
Před ním u kasy stál jiný zákazník, ve značně umolousané,
kdysi bílé pracovní kombinéze, kouřil doutník a bavil
se se starším z obou přítomných prodavačů, zatímco mladší
mu sčítal nákup.
„Vyplatí se to?“ opakoval několikrát. „O to jde. Jestli ne,
nechci nic vědět. Jestli ne, nezajímá mě to. A jestli jo, tak o
to přece jde. Jen to je důležitý. Nemám pravdu?“
„To máte.“
„Jasně. Jenom o to jde. Jako ve všem.“ Při těchto slovech
vytáhl muž v kombinéze z postranní kapsy balíček dvacetilibrovek
a pár jich odpočítal. Jake se domníval, že jich
bylo pět, ale docela jistý si tím nebyl. „Jenom o to jde.
Dvanáct let starý víno je lepší než osm let starý, a ročník
jednašedesátej je určitě lepší než ročník dvaašedesát. Mám
pravdu? O nic jinýho nejde. Už jste někdy zkusil Jacka
Daniela se zelenou vinětou?“
„Ne.“
„Stojí za to.“ Dostal zpátky, moc toho nebylo. „Ts. Jo, stojí
za to ho zkusit. Člověk si uvědomí, že ten s černou vinětou
je lepší. Ale Jack Daniel se zelenou vinětou, to taky není
špatný pití. Tak žijte blaze.“
Jake si postoupil, vyložil svůj nákup na pultík pokladny
a sledoval, které knoflíky začne ten mladší příručí na své
mašince mačkat. Trojka, pak mu ale jeden stisk ušel, vzdal
to tedy a čekal, až mladík odtrhne bloček a beze slova mu
ho podá. Přimhouřil oči. 003,69; 002,17; 006,86. Koukal na
to a starší prodavač mezitím nasál nosem vzduch.
„É... Za ty bonbony jste mi počítal plnou cenu.“