✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup

Nejnovější vědecké poznatky pro úspěch v práci, doma i ve škole

Většina z nás nemá představu, co se opravdu odehrává uvnitř naší hlavy. Jak se učíme? Jak vlastně působí spánek a stres na náš mozek? Proč je multitasking mýtus? Proč je tak jednoduché zapomínat, a proč je důležité opakovat si nové znalosti? Mají muži a ženy opravdu rozdílné mozky? Molekulární biolog John Medina představuje své celoživotní poznatky o fungování mozku a o tom, jak může výzkum mozku ovlivňovat způsob, jakým učíme naše děti a jak pracujeme. V této knize se dozvíte, proč by Michael Jordan nebyl dobrý v baseballu, že máme neuron Jennifer Anistonové, nebo se dočtete o chlapci, který měl úžasnou paměť na hudbu, ale přitom si nedokázal zavázat tkaničky od bot. Zjistíte, že: •cvičení posiluje intelekt, •každý mozek má jiné nervové propojení, •jsme stvořeni tak, abychom nikdy nepřestávali s učením a poznáváním, •vzpomínky jsou nestálé a náchylné k deformacím, •spánek je silně spojen se schopností se učit, •zrak vládne nad všemi ostatními smysly, •stres mění způsob, jak se učíme. Nakonec pochopíte, jak váš mozek opravdu pracuje a jak z toho můžete pro sebe získat co nejvíce. Dr. John J. Medina je vývojový molekulární biolog a výzkumný konzultant. Je ředitelem Centra pro aplikovaný výzkum mozku a učení na Tichomořské univerzitě v Seattlu a také učí na lékařské fakultě Washingtonské univerzity v oddělení bioinženýrství. V roce 2004 se stal vědeckým pracovníkem Národní akademie technických věd. Je konzultantem americké vzdělávací komise a pravidelně přednáší o vztahu neurologie a vzdělávání. Celý život jej fascinuje, jak lidská mysl reaguje na informace a jak informace organizuje. Jako ženatý muž a otec dvou chlapců se zajímá, jak by nauka o mozku mohla ovlivnit metody vzdělávání dětí.

Ukážka textu z knihy

Pravidlo 7
Dobře spát, dobře myslet

Nejde zrovna o nejpohodlnější způsob, jak se dostat do Guinnesovy
knihy rekordů, dostat jedničku za středoškolský projekt na
přehlídce mladých vědců a setkat se se světoznámým učencem.
V roce 1965 se 17letý Randy Gardner rozhodl, že během svého projektu pro přehlídku
nebude 11 nocí spát a bude sledovat, co se bude dít. K údivu všech se mu
podařilo úkol dokončit a ustanovit pro daný rok rekord v délce časového úseku
bez spánku. Projekt upoutal pozornost vědce Williama Dementa, který dostal
povolení zkoumat, co se děje v mysli mladíka během týdne a půl nepřetržitého
bdění.
S Randyho myslí se dělo něco mimořádného. Kulantně řečeno, přestala fungovat.
Ve zkratce – Randy byl nedůtklivý, zapomětlivý, měl žaludeční obtíže
a byl, celkem očekávaně, neuvěřitelně unavený. Pět dní po začátku experimentu
začal Randy trpět příznaky, které se podobaly Alzheimerově chorobě. Měl zjevné
halucinace, prožíval ztrátu orientace a byl paranoidní. Domníval se, že kvůli
změnám v jeho paměti se jej snaží najít místní rozhlasový moderátor. V posledních
čtyřech dnech pokusu ztratil Randy pohybové funkce, jeho prsty se chvěly
a řeč se změnila v mumlání. Je zvláštní, že poslední den byl schopen Dementa
porazit v pinballu, a to 100krát po sobě.
Existují nešťastní lidé, pro něž podobný experiment není jen výstřelkem. Náhle
– a trvale – přijdou o schopnost usnout. Fatální familiární insomnie je jednou
z nejvzácnějších lidských genetických poruch, jaké známe, a trpí jí jen asi
20 rodin na světě. Ještě štěstí, že jde o takovou vzácnost, neboť choroba zavede
nemocného přímo do mentálního pekla. Někdy od půlky života do pozdní dospělosti
začnou daného člověka sužovat horečky, třas a neustále pocení. Jakmile
je nespavost trvalá, začne symptomy doprovázet nekontrolovatelné cukání svalů
a tik. Nebožák brzy začne pociťovat zničující pocity deprese a úzkosti. Stane se
z něj psychotik. Nakonec pacient milosrdně upadne do komatu a zemře.
Víme tedy, že nebudeme-li spát, bude to s námi zlé. Ale když uvážíme, že spánek
nám zabírá celou třetinu času, jenž máme na této planetě vyhrazen, je neuvěřitelné,
že doposud netušíme, proč musíme spát. Ne, že bychom neměli nějaké
náznaky. Jeden silný impuls přišel zhruba před 10 lety od skupiny badatelů, kteří
zapojili do mozku krysy spleť kabelů. Krysa se právě naučila procházet bludištěm
a rozhodla se, že si zdřímne. Záznamové zařízení bylo stále připojeno do jejího
mozku a nahrávalo. Ale abychom pochopili, jakou to má souvislost se smyslem
spánku, podívejme se na to, co dělá mozek během spánku.

Tomu říkáte odpočinek?
Budete-li mít někdy šanci sledovat živý mozek během spánku, nebudete věřit
vlastním očím. Vůbec to nevypadá, že by mozek spal. Namísto toho je během
„odpočinku“ až neuvěřitelně aktivní a legie neuronů si posílají mezi sebou elektrické
příkazy v neustále se měnící podobě – ve skutečnosti vykazují během
spánku větší rytmickou aktivitu než za plného vědomí. Jediný okamžik, kdy lze
říci, že mozek skutečně odpočívá (kdy je množství spotřebované energie menší
než během stejně dlouhého období bdění), nastává během nejhlubších fází tzv.
NREM spánku. Ale ten trvá jen asi 20 procent z celkové doby spánku, a proto
vědci brzy začali opouštět názor, že odpočíváme, abychom mohli odpočívat.
Když mozek spí, vůbec neodpočívá.
Přesto většina lidí říká, že spánek je velmi občerstvuje, a poukazují na skutečnost,
že nemají-li dostatek spánku, špatně se jim přemýšlí. To je změřitelný fakt,
jak si ukážeme zakrátko. A tak čelíme dilematu: S ohledem na množství energie,
jež mozek spotřebovává, se během spánku nelze ani vzdáleně přiblížit k mentálnímu
odpočinku a obnově sil.
I když mozek během spánku nešetří energií, ostatní části těla během spánku
odpočívají, v určité lidské obdobě mikrohibernace. Odtud vyvstává další hádanka:
Kvůli spánku jsme vydáni napospas predátorům. Skutečně, odebrat se záměrně
do říše snů na nechráněném místě v prostředí plném nepřátelských lovců
(například leopardů, našich evolučních sousedů ve východní Africe) znamená
splněný sen našich nejhorších protivníků. Během spánku musíme plnit nějaký
strašně důležitý úkol, jestliže jsme ochotni podstupovat takové riziko, abychom
mohli spát. O co se jedná, že je to tak zpropadeně důležité?
Vědec, který studoval Randyho Gardnera v jeho bezesném pokusu, přišel
s prvními zásadními poznatky ohledně těchto otázek. Dement, mnohdy přezdívaný
otec výzkumu spánku, je bělovlasý muž se širokým úsměvem, jemuž ve
chvíli, kdy píši tyto řádky, táhne na osmdesátku. Umí výstižně popsat naše zvyky
v oblasti spánku, například „Snění umožňuje každému z nás stát se každou noc
v našem životě potichu a bezpečně bláznem.“
Dement studoval mnoho aspektů spánkového cyklu lidí. Postupně odhalil
tuto skutečnost: „Spící mozky“, podobně jako vojáci na bojišti, jsou ve skutečnosti
uvězněné v kruté biologické bitvě. Konfl ikt zahrnuje divokou rvačku mezi
dvěma mocnými, protichůdnými proudy, které v obou případech tvoří legie
mozkových buněk a chemických látek s naprosto odlišnými úkoly. Přestože se
toto divadlo odehrává v hlavě, zahrnuje do svého dramatu každý kout našeho
těla. Uvedenému boji se někdy říká model „protichůdných procesů.“
Když Dement začal defi novat dva uvedené protichůdné proudy, všiml si na
válce, kterou spolu svádějí, některých zvláštních věcí. V první řadě se tyto síly
neobjevují pouze během noci, když spíme, ale také v průběhu dne, kdy jsme
vzhůru. Dále, jsou odsouzeny k naplánovaným bojům, v nichž každá armáda
vyhraje jednu bitvu, pak rychle ztratí další bitvu, následně ihned zvítězí v dalším
boji atd., a prochází tímto začarovaným kruhem vítězství a ztrát každý den a každou
noc. Třetím podivným faktem je, že žádná armáda v této válce nemůže defi
nitivně zvítězit. Neustálá aktivita vede k opakujícímu se cyklu bdění a spánku,
který všichni lidé zažívají ve svém životě každý den (a každou noc).
Dement nepracoval osamoceně. Jeho poradce, talentovaný vědec Nathaniel
Kleitman mu poradil mnoho z jeho počátečních poznatků. Považujeme-li Dementa
za otce výzkumu spánku, Kleitman je bezpochyby jeho praotcem. Nathaniel
Kleitman byl rozložitý Rus s hustým obočím a nejzajímavější na něm byla
ochota experimentovat nejen na sobě, ale i na svých dětech. Když se zdálo, že
jeho kolega objevil REM fázi spánku (Rapid Eye Movement, rychlé pohyby očí),
Kleitman ihned přizval jako dobrovolnici svou dceru, která stejně rychle závěry
pokusů potvrdila. Ale jeden z nejpozoruhodnějších experimentů v celé své dlouhé
kariéře uskutečnil Kleitman v roce 1938, kdy přesvědčil svého kolegu, aby se
s ním na celý měsíc zavřel do Mamutí jeskyně v Kentucky, 50 metrů pod zemí.
Bez slunečního svitu a každodenní činnosti mohl Kleitman zkoumat, zdali
běžný cyklus bdění a spánku bude v lidském těle automaticky pokračovat. Jeho
závěry byly rozpačité, ale pokus představoval první skutečný náznak, že podobné
automatické zařízení v našich tělech existuje. Nyní již skutečně víme, že naše tělo
má několik vnitřních hodin, řízených konkrétními oblastmi v mozku, díky nimž
prožíváme pravidelný rytmus bdění a spánku. Je to překvapivě podobné kmitům
vnitřního krystalu v našich náramkových hodinkách na baterie. Jedno časovací
zařízení tohoto typu se patrně nalézá v oblasti mozku zvané suprachiasmatické
jádro, jež je součástí hypotalamu, o kterém jsme hovořili dříve. Jistěže, o těchto
rytmických pulsech nelze hovořit jako o mírumilovných náramkových hodinkách.
Popisujeme je jako divokou válku. Jedním z nejvýznamnějších příspěvků
Kleitmana a Dementa byl poznatek, že tento téměř automatický rytmus se objevuje
v důsledku soustavného konfl iktu mezi dvěma protichůdnými silami.
Na základě názoru, že tyto síly podléhají určité vnitřní kontrole v mozku, je
můžeme zkoumat podrobněji, počínaje jejich pojmenováním. Jedna armáda se
skládá z neuronů, hormonů a různých dalších chemických látek, které dělají vše,
co je v jejich silách, abychom zůstali vzhůru. Této armádě říkáme cirkadiánní
systém (circadian arousal system, často ve zkratce pouze „proces C“). Naštěstí
proti němu stojí stejně mocná armáda, rovněž složená z mozkových buněk,
hormonů a různých chemických látek. Tito bojovníci dělají vše, abychom usnuli.
Říká se jim homeostatický proces (homeostatic sleep drive, ve zkratce „proces
S“). Kdyby měla zvítězit tato armáda, usnuli bychom a už se neprobudili.
Je to zvláštní, až paradoxní válka. Čím déle ovládá bojiště jedna armáda, tím
spíše bitvu prohraje. Je to skoro, jako by danou armádu vítězný postup unavil
a nakonec na chvíli vyvěsila bílou vlajku. Čím déle jsme vzhůru (vítězný proces
C obíhá triumfální kolečka v naší hlavě), tím více se zvyšuje pravděpodobnost,
že cirkadiánní systém nakonec přepustí bojiště svému protivníkovi. V tu chvíli
usneme. U většiny lidí dojde k této kapitulaci po zhruba 16 hodinách aktivního
vědomí. Objeví se, i když žijeme v jeskyni.
Oproti tomu, čím déle spíme (nyní v hlavě vítězně krouží proces S), tím větší
je šance, že homeostatický proces stejným způsobem vyklidí bitevní pole ve prospěch
svého protivníka, jímž je pochopitelně proces, jenž nás udržuje v bdělém
stavu. Výsledkem porážky je, že se probudíme. U většiny lidí je doba, než dojde
ke kapitulaci procesu S, oproti jeho protivníkovi zhruba poloviční a dává nám asi
osm hodin blaženého spánku. A opět k tomu dojde, i kdybychom žili v jeskyni.
S výjimkou nešťastných členů oněch zhruba 20 rodin po celém světě, se Kleitmanovi,
Dementovi a mnoha dalším vědcům podařilo ukázat, že podobné dynamické
napětí je běžnou – dokonce kritickou – součástí našeho běžného života.
Cirkadiánní systém a homeostatický proces ve skutečnosti uvázly v každodenní
vítězné i ztracené bitvě, předvídatelné natolik, že ji lze vynést do grafu. Formálně
řečeno, proces S určuje trvání a intenzitu spánku, zatímco proces C stanovuje
úroveň a načasování naší potřeby jít spát.
Nyní již tato válka mezi oběma armádami neprobíhá ve skrytosti. Vnitřní
i vnější faktory pomáhají celý konfl ikt regulovat a určují nám potřebné množství
spánku i dobu, po kterou budeme spát. Zaměříme se na dva vnitřní faktory,chronotyp a zónu ospalosti. Chceme-li pochopit, jak fungují, musíme na chvíli
opustit bitevní pole a namísto něj se vrhnout do života karikaturisty a poradkyně
v novinách. A budeme také hovořit o ptácích.