✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Výhodné ceny ✅ Bezpečný nákup

Jako druhý svazek České řady vychází román Škodlivý prostor, jehož autorem je jeden z našich nejvýznamnějších překladatelů z románských jazyků Vladimír Mikeš. Příběh mladého páru, který se marně pokouší zbavit rušivých zvuků v prodejně a skladu pod jejich bytem, občas absurními motivy a černým humorem připomene kafkovsky groteskní svět, jindy se úzkostně tíživá atmosféra blíží některým knihám Egona Hostovského. Mikešova „podvržená prvotina“ se vyznačuje bohatým a vrstevnatým jazykem, ale i psychologickou hloubkou, které dodnes naztratily nic ze své působivosti a v mnoha ohledech mají nepochybně co říct i soudobému čtenáři. Škodlivý román je zároveň prvním z řady Mikešových nepublikovaných rukopisů, o jejichž existenci donedávna věděla jen hrstka lidí.

Ukážka textu z knihy

Dalo se to čekat už dávno, bylo to ve vzduchu a v konečcích
prstů, ale v posledních dnech poklesl na celém horizontálním území
tlak silně pod normál a déšť se lil s mlhou, roztékal se po okenních
sklech a tříštil linie zdí a kolejí ve skutečnosti rovné a stálé. Také
nedostatek intenzivnějšího světla, které má, zdá se, větší význam,
než mu přikládáme, sehrál podstatnou roli, místnost se potápěla
v žlutém pološeru, řidším jen v blízkosti oken, stykače se suchým
prasknutím uváděly do pohybu motory pod podlahou a kompresory
vibrovaly v pravidelných cyklech, vháněly výtlačným potrubím
k oroseným výparníkům chladicích pultů stlačenou kapalinu,
která se ve volném prostoru lamel prudce rozpínala, vypařovala,
srážela a po několik vteřin odkapávala do kondenzátorů, vchodovými
dveřmi vstupovali do obchodu pod podlahou zákazníci, z lavičky
u pokladny brali drátěné košíčky, vyprostili jeden z pyramidy
košíčků zakleslých do sebe, procházeli kolem regálů, kladli zboží
do košíčků za dozoru Janečkova, u vchodu do skladní místnosti
odevzdávali láhve zavalité blondýně, stavěli se do zástupu před
pokladnou, pokladní Káťa s bílou čelenkou vyhazovala zboží z košíčku
na pult pokladny a markovala na elektrické počítačce, zvolala
Umlet, Janeček v bílém plášti, nebo zavalitá učednice nebo šedivý
Janečkův zástupce přistoupili zvolna k pultu s kávomlýnky, vysypali
kávu do trychtýře, mlýnek se rozhrčel, rozechvíval pult přiražený
ke zdi, zákazníci vycházeli východovými dveřmi, otevřeli těžké
železné křídlo, držíce jednou rukou napěchované nákupní tašky
narážející do nohou, druhou rukou v mírném předklonu uvedli
do pohybu železné východové dveře a vyšli na ulici, rozdělujíce
nakoupené zboží do obou rukou, rozvinutá pružina automatického
zavírače se zvolna svíjela, svírala ramena zavírače, přitahovala
dveře k železným

Nejdřív všecko myslíme krvavě vážně, jsme všichni krvelační, vy také, když čtete,
a potom to zlehčujeme, to je historie každého strojopisu a všeho psaného,
tak to v životě chodí, a škrtneme a dosadíme něco jiného, jiný kus minulosti,
a zase škrt škrt a i ten flastr je pryč, tak to chodí, a proto to mám strašně rád,
že se může škrtnout všecko, úplně všecko a pořád je ještě co držet, nu jistě, to
pod tím škrtnutým děj se co děj, a proto jdu do všeho s chutí (nebo jak tomu
říct), ať se děje co se děje, a těším se, jak se zachvěje to pod klikyhákem jako
„vzhůru srdce“ (zase kousek dějin za námi, dirigenti příběhu), to děj se co děj
čeho se držet, opřít se o to dokonce mezi řečí, pod rezavými skvrnami na kaliku.

veřejím, zastavila je sedm centimetrů před železným rámem,
lehce je zhoupla a přirazila k rámu. Vycházeli jeden za druhým
do kalného deště, neboť hřeben vysokého tlaku setrvával
nad Skandinávií.
Úlohy byly vesměs rozděleny už dávno, ale teprve v této
chvíli se zdálo, že neodvratně, tak jako tváře a vrásky kolem
očí při úsměvu. Prsty podivně zdřevěněly, nemohlo to však
být chladem, bylo už jaro, opožděné jaro, ale již nalité do pupenů
třebaže jediného stromu, který zůstal trčet na protějším
rozrytém břehu, z něhož stékala bahnitá voda až do kolejiště
tramvají. Byly neohebné, konečky prstů brněly, zvláště malíček
a prostředník odpíraly poslušnost, nepomáhaly ani cviky
k povzbuzení krevního oběhu, při volných a zrychlovaných
rozcvicích ve vzduchu nad klávesnicí se jakžtakž rozhýbaly,
ale sotva se dotkly kláves, jako by se zadíraly, zvláště malíček
a prostředník míjely cíl, nedůrazně dopadaly na nesprávnou
klávesu nebo se neobratně svezly po dvou zároveň, bylo to
nepochopitelné a strašné, tím nepochopitelnější, že to nebylo
možno vysvětlit nedbalostí nebo nezájmem, a strašnější, že tu
byl v sázce veliký dávný sen o přesnosti a dokonalosti, živený
a odkládaný od mládí, stupňovaný dobrovolnými překážkami
až do let, kdy se již odkládat nedá. Bylo to hrozné pomyšlení,
že mladé písařky s nedostatečným vzděláním a s nepatrnou životní
zkušeností se posadí k psacímu stroji a bezmyšlenkovitě,
ano takřka bez soustředění na obsah textu vyklepávají stránku
za stránkou, ba ještě se baví se sousedkou uprostřed rozepsané
věty nebo si polohlasně pobrukují džezovou melodii, kterou
právě hraje zapnuté rádio. Ano, právě ty dosahovaly nejlepších
výsledků, a třebaže by nedovedly reprodukovat ani stěžejní
myšlenku opsaného textu, vyklepávají jej bez jediného překlepu.
Dokonce i s každým zřejmým pokleskem nebo přepsáním,
jehož se dopustil autor ve svém rukopisu, se zkomoleninami
slov. Vyslouží si za to sice někdy jeho úsměšek, nicméně mohou
se vždycky odvolat na to, že jejich povinností bylo pouze
pořídit vyžádaný strojopis.