✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Výhodné ceny ✅ Bezpečný nákup
Viac o knihe Dobrodružství kriminalistiky (Jan Šikl)
Oblíbený televizní cyklus šestadvaceti detektivních příběhů mapuje svět odvěkého zápasu práva se zločinem, v němž se současně rodila vědecká kriminalistika. Každý z příběhů obsahuje jednu vědeckou kriminalistickou disciplínu, která se uplatnila zpravidla při soudním procesu a posléze byla uznána jako nezvratný a usvědčující důkaz. V knižní podobě čtenář najde tři povídky, které pravdivě informují o skutečných událostech, ale především jsou napínavými a čtivými detektivními příběhy, v nichž není nouze o napětí a nečekané zvraty.
Ukážka textu z knihy
Vsamém srdci kraje Anjou, asi pět mil západně od Villiers směrem
k N antes, ležel pískový lom. O jeho výnosný provoz se tu
starala dobrá stovka mužů. Byli oblečeni do červených kazajek
a šedých plátěných kalhot. Třebaže jejich pracovní doba měla
délku dvanáct hodin denně, nepobírali muži za svoji práci žádnou
mzdu. Odměnou jim bylo jen nesmírné strádání nedostatkem
jídla, tepla a spánku. Ti muži byli galejníci. Nejhorší zločinci
Francie. Prací v lomu si krátili den po dni z osmi let těžkých galejí,
ke kterým byli odsouzeni za své zločiny.
První červnové pondělí roku 1810 sužoval kraj silný déšť. Pro
trestance pracující v lomu to však žádnou změnu neznamenalo.
Přes hlavu si přehodili jen hrubé jutové pytle, které je chránily
před přívaly vody. Ve své práci pokračovali dál nezměněným tempem.
Volným pochodem ze dna lomu směřovali vzhůru do stěny.
Tady jim rubači vyměnili prázdnou putnu za plnou a muži se obrátili
na zpáteční cestu. Otupěle, jeden za druhým, snášeli náklad
na dno lomu. Dole už čekaly zapřažené koňské povozy. Trestanci
vystoupali na rampu a pak narubaný písek zvrhávali do vozů.
V lomu vykonávalo službu také tucet vojáků. Byli rozestavěni
tak, aby měli dokonalý přehled po všech jeho koutech. Jejich
právem bylo střílet po trestancích, kdykoli to uznali za potřebné.
Nikomu se za své počínání nemuseli zodpovídat a také je nikdo
za trestance zastřelené na útěku nevolal k odpovědnosti. Vojáky
chránily před deštěm dlouhé pláště s límcem zvednutým až
ke klobouku. Přes rameno měli přehozenou pušku s bodákem.
Pod číslem 187 pracoval v lomu i muž jménem Eugéne François
Vidocq. Pětatřicetiletý chlapík štíhlé, vysoké postavy. Přes
svůj mladý věk byl již na galejích potřetí. Poprvé se na ně dostal,
když padělal ve vězení propouštěcí doklady pro svého spoluvězně.
A pak znovu pokaždé, když se z galejí pokoušel utéci. Vidocq
se však nikdy nesmířil se svým údělem trestance. Byl přesvědčen
o jeho nespravedlnosti a věřil, že v životě na něj ještě čekají lepší
časy. Také si ale uvědomoval, že na svůj lepší osud nemůže čekat
se založenýma rukama.
Vidocq přelétl letmým pohledem po hlídkujících vojácích.
Pak se sklonil ke své putně a zvedl ji na rameno. Mokrý písek se
dostával skrz pytlovinu pod kazajku a bolestivě se zadíral do kůže.
Voják u rampy stáhl hlavu mezi ramena, aby skryl tvář před dotírajícím
deštěm. Koně zabrali a vůz plný písku se dal do pohybu.
Vidocq jako první zvrhl svůj náklad na dno nového vozu.
Když na rampu došel další trestanec, strnul: Vidocq ležel na dně
vozu. Putnu si přetáhl přes hlavu, aby mohl dýchat. Trestanec nehnul
ani brvou. Patřilo k nepsaným zákonům, že galejník nesměl
kamarádovi, který se rozhodl pro útěk, ani v nejmenším mařit
jeho plán. Bylo by to totéž, jako donášet veliteli tábora. A za to by
nikdo nepřežil do druhého dne. Trestanec se naklonil nad vůz
a otočil svůj náklad rovnou na Vidocqa.
Právě přestávalo pršet, když zuřivé údery do kolejnice zvedly
vojáky do sedel. Vidocq měl v tu chvíli již hodinu cesty náskok.
Síly mu však rychle ubývaly. Řetěz, kterým měl k sobě spoutané
obě nohy, ztěžoval každý krok. Tvář se křivila vyčerpáním a Vidocq
cítil, že je se silami u konce.
To, že se Vidocqovi podařilo útěk z galejí již dvakrát přežít,
bylo jeho velkým štěstím. Vojáci většinou uprchlíky bez milosti
stříleli. Dalo míň práce nechat mrtvé tělo kdesi ležet, než se s živým
galejníkem vláčet zpět do tábora. A pak také býval po lovech
prchajících trestanců v táboře delší dobu klid.
Před Vidocqem se rozevřela hladina jezera. Les sahal až k jejím
břehům. Jen v zátoce se mezi mohutné buky vklínil kus zelené
louky. Vidocq si všiml několika rybářských lodí vytažených
na břeh. Byly otočeny dnem vzhůru a zvednuty na podpěry.
Z dřevěné boudy vyšel starý muž a větví prohrábl doutnající ohniště
pod kotlíkem.
Z lesa se vynořila skupina vojáků v sedlech. Zatímco ostatní
zůstali stát na kraji louky, jeden pobídl koně k přístavišti.
Starý rybář zvedl netečný zrak k jezdci v uniformě. Ten zamířil
přímo k dřevěné boudě. Přede dveřmi se vyklonil ze sedla,
a aniž se zbytečně dotkl nohou země, nahlédl dovnitř. Nic podezřelého
však neobjevil.
Netečný pohled starého rybáře provázel vojáka slídícího dál
po přístavišti. Ten zarazil koně vedle stočené hromady sítí. Vzal
pušku a bodák vrazil přímo do jejího středu. Starý muž odvrátil
zrak a vrátil se zpět ke své práci. Kus houně uchycené v rozštěpu
větve ponořil do vřelé smoly a tu pak začal roztírat po dně
lodi.
Voják ještě jednou přehlédl pátravým pohledem okolí. Pak
pobídl koně a vydal se za ostatními.
V přístavišti nastal opět klid. V tom se zpod loďky vysunuly
nohy spoutané okovy. Vzápětí za nimi vypadlo celé tělo. Vidocq,
který ležel uvnitř obrácené lodi napříč přes sedátka, teď bezmocně
odpočíval na zemi.
