Sedmdesátá léta v Oslu. Olav Johansen nedokáže jezdit autem pomalu, je měkký jako máslo, příliš snadno se zamilovává, jestliže se rozčilí, ztrácí hlavu a je mizerný v matematice. Něco málo přečetl, ale moc toho neví a rozhodně nemá takové znalosti, které by byly k něčemu užitečné. A píše pomaleji, než roste stalaktit. K čemu se tedy hodí? Je skvělý zabiják. Nemusí přitom jezdit autem, zabíjí většinou lidi, kteří si to zasluhují, a nejsou to žádné složité počty. Alespoň prozatím nebyly. Dokud od šéfa nedostal nový úkol: vyřídit jeho manželku.

"Olave, chci, aby to vypadalo jako vloupání."
"A proč?" zeptal jsem se.
"Protože to musí vždycky vypadat jako něco jiného, než to bude. ..."

Olav vede osamělý život nájemného vraha.
Když zabíjíte lidi na kšeft, je docela problém se s někým sblížit.
Nyní konečně potkává ženu svých snů.
Jsou tu jenom dva problémy.
Je to žena jeho šéfa.
A Olav právě dostal za úkol ji zabít.