V Cestách s tetičkou jako by se oba typy greenovských románů - zábavný a vážný - konečně spojily v jedno. Přes nenáročný název a nepochopení kritiků, kteří oceňují vesměs jen komiku a burlesknost knihy, je to velký román.

Pětasedmdesátiletá tetička není jen živou, lidsky protikladnou postavou zvětšenou do michelangelovsky neskutečných rozměrů, nýbrž současně jakýmsi alegorickým Vergilem či Všudybylem, který nás provází s podivuhodným svérázným komentářem po shakespearovské nepleté zahradě světa a vleče za sebou Henryho Pullinga proti jeho vůli z izolace přežívajícího viktoriánského konzervatismu řetězem absurdních situací do světa nebezpečí, rizika a dobrodružství, kde nakonec tento padesátník probuzený k novému životu najde paradoxně svůj domov.

Henry Pulling je zrcadlovým obrazem Greenových dřívějších štvanců: z klidu své penze se dostává do víru dobrodružství a koncem příběhu jeho outsiderovská existence ve skutečnosti teprve začíná. Je to vůbec jeden z mála románů, který autor nemusel ukončit laciným východiskem hrdinovy smrti, ba vlastně ani ne sňatku.