Co zůstalo skryto za okázalou garderobou a výstředními účesy?

Když Marie Antoinetta roku 1774 usedla po boku manžela na francouzský trůn, bylo jí pouhých osmnáct let. Mnozí hodlali jejím prostřednictvím získat nemalý politický vliv, avšak jejich naděje záhy zašly na úbytě. Od francouzské královny se totiž očekávaly pouze dvě věci: půvabný zevnějšek a následník trůnu.

V naplnění druhého, zásadnějšího poslání Antoinettě bránil panovníkův liknavý postoj k manželským povinnostem – a možná právě proto se upnula k povrchním kratochvílím. Hedvábné toalety, výstřední účesy, oslnivé šperky či nekonečné karetní večírky však jen zastíraly bolest duše týrané podlými intrikami a nepřetržitými zákulisními boji o moc.

Královnin trpký úděl nakonec nedokázal zmírnit ani příchod vymodlených potomků. Mateřské radosti kráčely ruku v ruce s bolestí a žalem. Ludvík XVI. sice svou choť zahrnul přátelstvím, nikoli však opravdovým něžným citem, a proto hledala oporu u své tajné lásky, švédského hraběte von Fersen. Během neblaze proslulé aféry s náhrdelníkem vyšlo najevo, že Versailles ani Francie nikdy nepřijaly někdejší rakouskou arcivévodkyni za svou. Nespokojení poddaní rádi uvěřili štvavým pamfletům, které Antoinettu líčily jako zpustlou a rozhazovačnou madame Defi cit. Blížil se den, kdy královna bude muset začít bojovat nejen o dobrou pověst, ale také o osud celé monarchie, bourbonského rodu… a životy svých blízkých.