Padesátileté zdravotní sestře Nahíd zbývá šest měsíců života. Aspoň tak jí to tvrdí doktoři. Ale Nahíd nevěří jen tak někomu. Se stejným odporem vnímá jak svou diagnózu, tak lékařku, od které se ji dozví. A v srdci jí bublá vztek na život – na to, jaký směr nabral poté, co s manželem museli po revoluci prchnout z Íránu, i nad tím, že bude dál pokračovat i bez ní. Připadá si osamělá, se svou nemocí i svými myšlenkami. Ráda by se sblížila se svou dcerou Árám, ale nedaří se jí to. Jak se nemilosrdně blíží její smrt, uvědomuje si Nahíd, že by se měla snažit Árám uchránit před bolestí. Ví, že by měla. Ale k čemu jsou dcery, když ne k tomu, aby sdílely bolest matek? Bez dechu se valící proud vyprávění nám zprostředkovává příběh o vykořenění a ztrátě, ale také o mocných i mučivých poutech mezi matkou a dcerou. V románu To jsme byli my nám Golnaz Hashemzadeh Bonde přímočarým a šokujícím stylem klade otázky: Co zanecháváme svým dětem? A co dlužíme svým nejbližším?

Výkřiky: „Golnaz Hashemzadeh Bonde dělá s čtenáři to, co se o románech často tvrdí, ale málokdy se to opravdu podaří: drží je v pevném sevření. (…) Je to příběh o násilí jak na osobní, tak na institucionální rovině, o zanedbání a neschopnosti. O lásce k dítěti a odporu k mateřství. A o slaboučkém, vytrvalém světélku naděje – jiskře života.“ - Svenska Dagbladet