✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅Výhodné ceny ✅Bezpečný nákup

Nastal čas změnit postavení žen na celém světě! Zastavit diskriminaci a násilí páchané na ženách, včetně znásilňování v oblastech válečných konfliktů. Na ně se Sally Armstrongová ve své nejnovější knize zaměřuje nejvíce. Navzdory líčení děsivých jevů vyznívá její vyprávění optimisticky. Hrdinkami příběhů jsou ženy, které si bez ohledu na zaběhnuté zvyklosti dokázaly vymoci některá nejzákladnější lidská práva, ženy, jež našly sílu se vzchopit a vymanit z pout tradičního útlaku a dosáhnout zasloužené emancipace. A to nejen v ohniscích bojů, ale i na poklidném venkově, v univerzitních kampusech či kuchyních, v Americe stejně jako v Asii a Africe.

Ukážka textu z knihy

Cestu, kterou ušly, dláždily ženy, jež kráčely před nimi: ty, jež byly ochotné nahlas
ukázat na špatnost a nechtěly se nechat umlčet zahanbením; ty, jež neúnavně
pracovaly na tom, aby svět pochopil, že znásilňování není něco, na co mají
muži právo; ty, jež trvaly na tom, že znásilnění není „chybou“ či „vinou“ ženy, ale
nedostatkem sebeovládání mužů, kteří nepochopili, jaké následky může mít
trauma ženské mysli vyvolané útokem na její tělo.
Podobně jako mnoho dalších ženských problémů, u nichž nastal bod obratu,
ani znásilnění už není zločinem, o němž nikdo nechce mluvit. V současné době
se o něm píší úvodníky, je významným předmětem zájmu soudů, nově vydaných
knih i oceněných fi lmů. Mezi prvními ženami, jež téma přednesly světové veřejnosti,
byly mimořádně statečné bosenské ženy, jež vystoupily před Mezinárodním
trestním soudem v Haagu v roce 1998 navzdory velmi reálné možnosti, že
budou svými rodinami navždy zavrženy. Dosvědčily, co se jim přihodilo: byly
pochytány, odvezeny do táborů nepřítele a znásilněny skupinami mužů.
Příběh jejich znásilnění vlastně začal v roce 1991, kdy se zhroutilo sovětské
impérium a na Balkáně, v sesterské Jugoslávii (vytvořené po skončení 1. světové
války ze sedmi nezávislých národů), vypukla zběsilá občanská válka, v níž se
bývalí sousedé, staří přátelé a obchodní partneři navzájem napadali tak zuřivě
a krvavě, až vzbudili světovou pozornost. Krátce poté jsem se začala bosenskými
událostmi zabývat, a tak jsem se také seznámila s hromadně znásilněnými ženami.
Než jsem jejich příběh zveřejnila, musela jsem sama řešit tolik věcí, že to byl
příběh sám o sobě.
Na podzim roku 1992 jsem navštívila Sarajevo, abych zhodnotila vliv občanské
války na děti. Obléhání Sarajeva se nepodobalo ničemu, s čím jsem se dosud setkala.
Snajpři a vojáci vedli válku proti civilnímu obyvatelstvu. Cílem bombardování
se staly nemocnice, školy a dětská hřiště. Výbušniny upravené do tvaru hraček mrzačily
děti, jež je zvedaly ze země. Rodiny byly nuceny žít ve sklepích, vojáci obsazovali
horní část domů. A to všechno se odehrávalo v dechberoucí scenerii města,
v němž se svého času konaly olympijské hry a jež patřilo do re gio nu jako stvořené-
ho pro krásné pohlednice. Jména zdejších měst zněla jako texty písní. Krajina byla
poseta domky s bílou štukovou omítkou a červenými střešními taškami.
Slunce ozařovalo starodávné kopce, purpurové za soumraku, máslově žluté za
rozbřesku. Na ulicích však panovalo ďáblovo dílo, nebezpečí číhalo za každým
rohem.
Den před mým plánovaným odjezdem ze Sarajeva se začaly šířit zprávy
o tom, že bosensko-srbští vojáci chytají bosenské muslimky a odvlékají je do
znásilňovacích táborů. Každý novinář si uvědomuje pravidlo, podle kterého se
jednou z prvních obětí války stává pravda, a tak jsem usoudila, že jde o pouhou
propagandu. Bylo to dva roky před děsivými hrůzami ve Rwandě, před událostmi
v súdánském Dárfúru a v Kongu. Dny nicméně plynuly a zprávy o znásilňovacích
táborech přicházely ze stále důvěryhodnějších zdrojů. Tou dobou jsem
pracovala jako hlavní redaktorka časopisu, a časopisy mají mnohem delší publikační
čas než deníky. Pokud byly tyto zprávy pravdivé, byla to žhavá novinka,
kterou bylo nutné neprodleně zveřejnit; nemohla počkat tři měsíce, než se dostane
do rukou čtenářů časopisu.
Obstarala jsem všechno, co jsem mohla – čísla mobilů, jména, podrobnosti
o muslimských manželkách, sestrách a dcerách, jež byly znásilňovány skupinami
mužů osmkrát až desetkrát denně. Po příletu do Kanady jsem nakráčela rovnou
do hlavní redakce a odevzdala zprávu svému známému redaktorovi. Zaregoval
slovy: „To je příšerná zpráva. Předej to některému ze svých reportérů.“ Vrátila
jsem se do kanceláře a čekala na úvodníky. Nic. Počkala jsem týden, ještě týden –
stále nic. Za sedm týdnů jsem v americkém týdeníku Newsweek zachytila čtyř-
řádkovou noticku o vojácích skupinově znásilňujících ženy na Balkáně. Zavolala
jsem redaktorovi, jemuž jsem materiály předala.
Jakmile uslyšel můj hlas, začal se nervózně hihňat.
„Hm, věděl jsem, že mi dneska zavoláš,“ ubezpečil mě.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
„No, Sally,“ odtušil, „byla to dobrá story, jenže, víš, měl jsem napilno, no, znáš
to, šibeniční termíny, chápeš, ne? Zapomněl jsem.“
Byla jsem ohromená. Vybuchla jsem: „Přes dvacet tisíc žen bylo hromadně
znásilňováno, některým bylo osm let, některým osmdesát – a ty jsi zapomněl?“
Zavěsila jsem, svolala svoje zaměstnance a pověděla jim, k čemu došlo. Rozhodli
jsme se, že zprávu zveřejníme sami. O dva dny později jsem nasedla na
palubu letadla a vrátila se do válečné zóny.
Šestice žen, jež uprchly do chorvatského Záhřebu, svolila s poskytnutím rozhovoru,
avšak všechny odmítly zveřejnění svých jmen, neboť si uvědomovaly, že
kdyby se rodiny o jejich znásilnění dozvěděly, zavrhly by je. Většina žen neotě-
hotněla, některé však ano. Z těch, jež otěhotněly, se některým podařilo zařídit si
potrat, jiné byly drženy v zajetí tak dlouho, aby potrat nebyl možný. A dalším
ženám se zase podařilo uprchnout, ale nenašly včas lékařskou pomoc, takže také
nemohly potratit. Mnohé z těch, jež porodily, zanechaly novorozeně v nemocnici.
Většinou jsem hovořila s vyděšenými ženami, jež naléhavě potřebovaly lékař-
skou a poradenskou péči a byly příliš traumatizované, než aby mi dokázaly vyprávět
svůj příběh. Bála jsem se na ženy naléhat, nechtěla jsem je nutit mluvit
o prožitých hrůzách, a přemýšlela jsem, jak zprávu formulovat, když většina žen
upřednostňovala o událostech mlčet.
Pak jsem se setkala s dr. Mladenem Lončarem, psychiatrem ze Záhřebské univerzity.
Řekl mi o Evě Penavićové, kterou mlčení o těchto zvěrstvech rozzuřilo
a která toho měla hodně na srdci. Slíbil, že jí zavolá a zeptá se jí, zda by nebyla
ochotna si se mnou popovídat, což také učinil. Eva Penavićová s rozhovorem
souhlasila. Dostat se k ní bylo ovšem problematické, neboť jako utečenec žila
poblíž Vukovaru, ve východním cípu Chorvatska při hranici se Srbskem, v oblasti
bombardované dnem i nocí.
Když fotograf, s nímž jsem jela, projížděl městy, z jejichž budov dosud stoupal
dým po ostřelování z ručních protitankových granátometů, zrychlil a pustil
nahlas cedéčko s Pavarottim, aby přehlušil dunění reaktivních granátů, jež
k nám z dálky doléhalo. Nakonec jsme pozdě odpoledne dorazili ke čtyřpokojovému
domku, který Eva sdílela se svou rozvětvenou, sedmnáctičlennou rodinou.
Následujících sedm hodin jsem naslouchala líčení, jaké ohavné utrpení
přežila.
Když Eva uslyšela, jak jí muži v listopadu 1991 ve východochorvatské vesnič-
ce Berak buší na dveře, myslela si, že ji přišli zabít. I když jí odstřelili dveře z pantů,
ani ve snu ji nenapadlo, že by ji mohli znásilnit. Koneckonců, ve vesnici ji osm
stovek lidí považovalo za vůdkyni. Bylo jí osmačtyřicet. Měla pět vnoučat.
Eva byla moudrá žena, věděla, že gender nezaručuje bezpečnost. Byla dcerou
vdovy, která musela opustit domov a hledat si práci v jiné vesnici, a neteří hrubiána,
který ji v jejích šestnácti nutil do sjednaného sňatku. Navzdory veškerým
nepříjemným zkušenostem z mládí si však neuměla ani představit hrůzu, kterou
v bývalé Jugoslávii prožije během brutálního konfl iktu.
Během občanské války se stala jednou z prvních obětí hromadného skupinového
znásilňování. Zločin na ní spáchaný tvořil součást krutého plánu, prová-
zejícího kampaň za „etnickou čistotu“ – heslo stejně odporné jako samotný akt
lik vidace. Evin osud sdílelo podle odhadů dvacet až padesát tisíc žen pocházejí-
cích převážně z Bosny a částečně z Chorvatska.
Dějepisci zdůrazňují, že to, co se zde odehrávalo, bylo horší než znásilňování,
k němuž obvykle dochází ve válce v důsledku příležitosti a vítězství. Toto znásil-
ňování bylo organizované a viditelné a mělo rituální povahu, bylo vykalkulované
na rozdrcení citového zázemí obětí, jejich rodiny, komunity i etnické skupiny.
V mnoha případech byli manželé, děti, příbuzní a sousedé obětí přinuceni všemu
přihlížet.
V jiných případech oběti musely poslouchat křik sester, dcer či matek, jež byly
jedna za druhou odvlékány a znásilňovány ve vedlejších místnostech.
Eva právě zavařovala v kamenné komůrce v zadní části domu rajčata, když se
roztříštěnými dveřmi vřítilo dovnitř dvanáct mužů. Přemohli ji, zavázali jí oči,
do ucha jí syčeli nadávky, násilím ji protlačili dveřmi a bili ji přes nohy, když klopýtala
po pěšině k sousednímu domu, do něhož se ani ne týden předtím nastě-
hovala extremistická srbská skupina, jejíž příslušníci si říkali Bílí orlové.
Jako dcera chorvatských rodičů znala Eva ve své rodné vesnici každý dům,
každou zahradu, konfi guraci návsi, každý meandr potoka, který vesnici obtékal.
Její dlouholetá nejlepší přítelkyně Mira (jméno zde bylo změněno) byla Srbka.
Jako děti spolu trávily dny tím, že honily husy středem vesnice k potoku Savak.
Hra se neměnila, pokaždé s divokým křikem pronásledovaly mladé husy, zatímco
velké husy divoce pronásledovaly je. Z Evy vyrostla tak vynikající sprinterka,
že při oblastních běžeckých závodech nejprve reprezentovala vesnici a posléze
celý okres.
Jako mladá se zamilovala do Bartola Penaviće, za něhož se provdala 17. listopadu
1958. Vychovali spolu tři děti, dočkali se, že si děti našly životní partnery,
usadily se, a z Bartola a Evy se stali dědeček a babička. Život byl krásný.
Venkovská krajina obklopující jejich vesnici se podobá malbě dětskými křídami
– tu sevřený shluk jílovitě zbarvených domků, tu stodola. Po jedné straně
vesnice se táhne pestrobarevná řada zvlněných kopců a hustý dubový porost
hýřící zelenými, purpurovými a žlutými barvami, jako by se na něm rozlila duha;
po opačné straně se rozprostírá plochá temná zemědělská půda lemovaná živý-
mi ploty a úctyhodně starými stromy. Vesnice sama působí dojmem antické pokladnice,
podobá se tři sta let staré olejomalbě tlumených barev, zasazené
do rámu s mírně opotřebovanými hranami. Je to místo, kde by nikdo nic odporného
neočekával.
Když na jaře 1991 začalo všechno kvést, Chorvatsko vyhlásilo nezávislost na
Jugoslávii a krajinou se rozburácelo hřmění věštící potíže. Nikdo tomu příliš
pozornosti nevěnoval. Eva prohlásila: „Žili jsme už padesát let společně – Chorvaté,
Srbové, Muslimové. Jak by to někdo mohl změnit?” Bartol manželce řekl:
„Konečně máme čas na sebe. Naše děti se usadily. Můžeme se teď radovat ze života.“
Sdíleli společný zármutek: Evin otec byl zabit během 2. světové války
a strýc, který převzal nad Evou opatrovnictví, byl zděšen, že si sama vybrala
muže a vdala se za něho. Bartolova rodina považovala Evu za obyčejnou rolnickou
dívku, nehodnou syna největšího statkáře ze všech okolních vesnic. Navzdory
odmítavému postoji příbuzných však prožili bohaté třiatřicetileté man-
želství s příslibem, že časem bude líp.
Na podzim vyrostly v ulicích barikády. Eva a Bartol preventivně poslali svou
dceru, dvě snachy a vnoučata na bezpečnější místo. Záhy poté byla vesnice oblé-
hána. Když do vesnice vjely tanky, synům se podařilo uprchnout. Většina vesni-
čanů se dala na útěk; ti, kteří tak neučinili, včetně Evy a Bartola, byli zatčeni
a uvězněni. Začaly výslechy a bití. Bartol byl ubit k smrti. Eva byla velitelem
poslána domů s tím, že má zůstat v komůrce v zadní části domu.
Pak si muži pro ni přišli. Řekli jí, že ji vezmou do jiné vesnice na výslech, ale
Eva věděla přesně, kam jdou – do sousedního domu, kde si Bílí orlové zřídili
hlavní stan. U dveří její věznitelé zavolali na ostatní: „Otevřete – přivedli jsme
vám lvici.“ Jakmile se Eva ocitla uvnitř, napadli ji jako šakalí smečka. Šest mužů
ji svléklo, pak ji jeden po druhém znásilnili, orálně i vaginálně. Močili jí do úst.
Řvali na ni, že je stará, a hrozili, že jestli bude suchá, budou muset použít nože,
rozříznout jí dělohu a zvlhčit ji vlastní krví. Dusila se semenem a močí, nemohla
dýchat. Hluk byl příšerný, všech šest na ni neustále řvalo, že dalších dvacet mužů
čeká, až přijdou na řadu, a pak zvolali: „Kdo je další?“ Eva byla paralyzovaná
strachem a nesnesitelnou bolestí. Neúnavný útok trval tři hodiny.
Když muži skončili, otřeli se jejím spodním prádlem, nacpali jí znečištěnou
tkaninu do úst a přikázali jí sníst ji. Pak ji vyvedli na zahradu. Slyšela štěkat psy
z vesnice. Věděla přesně, kde je, a věděla také, že kukuřičné pole, ke kterému ji
ženou, je zaminované. Stále měla zavázané oči, když ji strčili do pole a rozkázali,
aby upalovala pryč. Klopýtala rozbředlým sněhem mezi ostrými kukuřičnými
pahýly, a když se dostala dostatečně daleko od domu, strhla si pásku z očí. Zranění
po utrpěném násilí ji zpomalovala, ale i tak běžela rychle. Kulky jí prosviš-
těly těsně nad hlavou přesně ve chvíli, kdy na rozbahněném poli uklouzla a upadla.
Zůstala ležet, tiskla se do bláta a poslouchala oslavné výkřiky teroristů, kteří
si mysleli, že skolili další kořist. Čekala velmi dlouho, než se vyškrábala na nohy
a roztřeseně se vydala na cestu. Putovala ještě tři hodiny, pokoušela se soustředit,
přemýšlela, jak si zachránit život. Nakonec vklopýtala do zahrady své sousedky.
Mira vyčkávala u okna celou noc, věděla, že přítelkyni z dětství odvlekli. Když
uslyšela na zahradě šelest, vyběhla s manželem ven a společnými silami pomohli
ztýrané kamarádce do domu. Mira ji vykoupala, uvařila jí silný čaj a přidržovala
jí hlavu tak dlouho, dokud Eva nevyzvracela obsah žaludku a nezhroutila se.
Následujícího rána se Eva z vesnice vytratila a nevrátila se, dokud válečný konfl
ikt neustal. Navštívila jsem ji ještě jednou během války a pak po jejím skončení.
Eva se spojila s rodinou a společně se vrátili do Beraku. Muži zodpovědní za
onen zločin se nicméně nadále potloukali uličkami vesnice a škodolibě se usmí-
vali, když šla Eva kolem. Naposledy jsem se s ní setkala v roce 2005. Eva se mi
svěřila, že se jí dodnes honí hlavou otázka, proč byla ušetřena. Držela v náruči
nové vnouče a zopakovala slova, s nimiž se loučila při mém odjezdu v roce 1991:
„Neustále přemýšlím, proč si mě Bůh nevzal také, když mi vzal Bartola. Myslím,
že jsem tu musela zůstat, abych za ty ženy svědčila.“
Jako obvykle trvalo tři měsíce, než se má zpráva dostala ke čtenářům, ale
jakmile byla zveřejněna, převzali čtenáři od těchto žen pochodeň a prostřednictvím
tisíců dopisů redakci žádali, aby Organizace spojených národů nějak
zasáhla.
Tento způsob znásilňování měl formu genocidy. Ve znásilňovacích táborech
byly mnohé bosenské ženy týrány tak dlouho, dokud neotěhotněly. Srbští vojáci,
známí jako četníci, považovali systematické znásilňování za šlechtění, za osazování
bosenských žen srbským semenem v zájmu likvidace jejich etnické a kulturní
příslušnosti. Nestačilo, že ženy trpěly v táborech, trpěly také tím, že je jejich
rodiny zavrhly, neboť znásilnění je v islámu hanba. Jejich utrpení bylo
dvojnásobné, přesně takové, jakého se v následujících letech dočkaly i ženy ve
Rwandě a v Kongu.
Často jsem uvažovala, co Evu přimělo svěřit svoje zážitky veřejnosti, když se
ostatní ženy zoufale bály promluvit. Řekla mi, že podle jejího názoru si poražení
potřebují zachovat tvář a jméno. Zvěrstva je třeba pojmenovat a zasadit do času.
Rány se mohou zahojit jen tím, že se řekne pravda. „Nestačí říct: ‚To vy jste mě
znásilnili‘,“ vysvětlovala mi. „Když jsem řekla, že se to stalo, kde se to stalo a jak
se jmenuji, stalo se ze znásilnění něco, za co je třeba převzít zodpovědnost.“
Avšak navzdory pozornosti, kterou svět hromadnému znásilňování věnoval,
i navzdory enormnímu soucitu s oběťmi a bouři hněvu, kterou na sebe přivolali
pachatelé, nikdo nezbavil postižené balkánské ženy stigmatu znásilnění. Jedním
z problémů ukončení sexuálního násilí v oblastech válečných konfl iktů totiž
zůstává právě otázka, jak vymýtit toto stigma. Každý by měl pochopit, že znásilněné
ženy a dívky se ničím neliší od jiných matek a dcer. Jsou to ženy, jež musejí
chodit do zaměstnání a splácet hypotéky, jejich děti – stejně jako děti pachatelů
násilí a jako naše děti – mohou onemocnět, také mohou zapomenout udělat
domácí úkoly nebo mohou ohrnovat nos nad rodinnými zvyklostmi, také chodí
s kamarády na večeři, jezdí na prázdniny, procházejí se v parku a dávají pozor na
svoje děti, když si hrají na houpačkách, prolézačkách či v tělocvičnách.
Když slyšíme o zkušenostech žen jako Eva nebo ženy z Rwandy a Konga,
máme sklon řadit oběti i pachatele do kategorie „těch druhých“. Jsme ochotni
poslouchat hloupé poznámky typu: „Takhle to tam chodilo po celá staletí; ať se
pozabíjejí navzájem.“ Nebo: „K ženám se tak chovali vždycky, my to nezmění-
me.“ Nejspíš je to způsob, jak se distancovat od něčeho, o čem si myslíme, že
není v našich silách zastavit. Jenže v našich silách to je. Můžeme psát dopisy
Organizaci spojených národů a požadovat, aby zasáhla. Můžeme oponovat, když
druzí tato zvěrstva připisují kulturním či náboženským zvyklostem nebo když
takoví lidé zdůrazňují – což je horší –, že to není naše věc. Je důležité, že se našla
skupina statečných žen z Bosny, která s řešením tohoto problému pohnula dopředu.
Tyto ženy přednesly svoje hrůzné příběhy před Mezinárodním trestním
soudem v Haagu. Tím, že se svěřily světu, riskovaly, že je zavrhnou vlastní rodiny.
Daly tím však mezinárodnímu tribunálu do rukou nástroj, s nímž bylo mož-
né učinit cosi, čemu se soudy i vlády během lidských dějin vytrvale vyhýbaly –
označit znásilnění za válečný zločin. A tak v roce 1998 Mezinárodní trestní
tribunál pro válečné zločince bývalé Jugoslávie a tribunál v Haagu shodně prohlásily,
že znásilnění a sexuální otroctví je v době válečného konfl iktu nutné
považovat za zločiny proti lidskosti. Za vážnější zločin se dnes považuje už jen
genocida.