A uprostřed toho neštěstí a tragédie, která se nad námi rozprostírala, byly Vivianiny ruce to jediné, co jsem cítila. Mezi našimi propletenými prsty vystupovaly její prsteny a leskly se. Čelo, ze kterého jí kapal pot, se také lesklo. „Dobře mě poslouchej,“ řekla a stiskla mi ruce o něco víc. „Prostě někdo, je někdo,“ najednou zavřela oči, jako by obrátila pohled do sebe, „kdo si přeje, abys umřela. Cítím to velice silně, jako kdyby to bylo hluboko v srdci té osoby, ale ne v její mysli, protože nevím, kdo to je ani proč si přeje tvé neštěstí.“ Ničemu jsem nerozuměla. Zeptala jsem se, proč mi říká takovou věc zrovna teď, těsně před tím, než se naše letadlo zřítí. „Nerozumíš mi, to je normální,“ řekla, „ještě nejsi připravená.“
