Básnické prvotiny mívají tendenci k určité sebestřednosti – bolestnému prožívání vlastního „já“ na osudové trajektorii směřující k nedosažitelnému „ty“. V debutové sbírce Tomáše Čady nic takového nenajdeme. V jeho krátkých, sevřených a jen zdánlivě jednoduchých verších už lze vystopovat poctivou reflexi života; vše je zde hmatatelné a hmatané, zaslechnutelné a zaslechnuté; vše se odehrává v konkrétním světě, jehož každodennost autor okouší s nedůvěrou, obavami a často i bezradným soucitem. Zůstává-li jeho „já“ v takovémto světě osamělé, není to důsledek citových zklamání, nýbrž pociťované nemožnosti v něm nějak smysluplně existovat. Překonávání komunikačních, generačních i sociálních bariér se tak stává výzvou, již autor přijímá s rizikem nejistého výsledku, ale se sympatickou opravdovostí a zaujetím. Řečeno volně slovy Mihaila Sebastiana, sbírka Spodní patra „věří jen v člověka osamoceného, ale právě v něj má velikou důvěru.“