Ukázka z knihy
Náš obrovský, na malé obytné jednotky rozfašírkovaný byt byl z hlediska struktury dost nepřehledný a díky závěsům, paravánům a lehkým papundeklovým příčkám jaksi polymorfní. Nezasvěcení neměli nikdy přehled o tom, jaké rodiny, fragmenty rodin nebo jací nezávislí jedinci u nás vlastně bydlí. Život v naší ubytovně ovládal konglomerát mých tří až šesti tet a babiček – přísně vzato jsem měl sice jen jednu tetu a dvě babičky, maximálně se jich ale dalo napočítat mnohem víc. Moje matka Anna patřila k jádru vládnoucího klanu – a ten u nás rozhodoval absolutisticky.
Náš byt se rozprostíral přes celé patro velkoryse a architektonicky zajímavě řešeného činžáku. Ale tím, že se u nás pořád něco přeorganizovávalo, přemísťovalo – občas se někdo v rámci bytu i nakrátko na zkoušku stěhoval –, by ani nikomu nepomohlo, kdybych načrtnul jakýsi půdorys našeho poschodí a počmáral ho jmény. Některé z tet pobývaly ještě ke všemu občas v cizině nebo trvale ve sklepě, jiné přicházely na návštěvu každý den, případně u nás i přespávaly, a zbylí členové klanu – tady jde spíš o muže – prosazovali své mocenské ambice jako fantomy a v naší realitě vlastně nežili. Pro variabilní návštěvy, možná i pro jaksi areligiózně očekávaného mesiáše u nás vždycky zbývala alespoň jedna volná postel. K tomu musím dodat jedno vysvětlení – a to objasňuje i silný přespočet žen: z koncentráků se po válce vrátily většinou jen dámy, pánové spíš ne.
Když se blížila nějaká krátkodobá nebo dlouhodobější návštěva, daly se vnitřnosti našeho bytu do peristaltického pohybu. Část chodby – možné to bylo na dvou místech – se oddělila závěsy, z jednoho výklenku nepoužívaných dveří se sklopila jakási postel, podle potřeby se ze zdi dala sejmout ještě jedna další. Ty takzvané „místnosti pro hosty" zkomplikovaly sice život značné části osazenstva, všichni jsme na to ale byli zvyklí. Dodatečné zmatky souvisely s tím, že v bytě existovalo několik provizorních kuchyňských koutů. A ty se občas nejen přemísťovaly, ale i slučovaly; zpravidla to souviselo s proměnami v koaličních vztazích mezi tetami.
Ale aby si o nás nikdo nedělal přehnaně negativní představy: všechny přítomné dámy byly až na jednu výjimku skutečné dámy, žily dřív ve vilách a měly služky. Moje nejmilejší babička Lizzy Schornsteinová se před válkou přátelila s baronkou Sidonií Nádhernou, znala osobně Karla Krause a pobývala v těch dobách občas i na Janovickém zámku rodiny Nádherných z Borutína. Tam se s chutí nechávala obsluhovat a obskakovat – i když ne zas tak často jako pan Kraus.
Rád bych vyjmenoval i několik mužů, kteří se v bytě alespoň krátce zdržovali, většina z nich ale nezanechala v mém životě prakticky žádné stopy. Vypařovali se postupně – buď byli násilím vystrnaděni, nebo prchli ke svým milenkám. A pak už se o nich nemluvilo. Jediný muž, který u nás zůstal, byl můj strýc STRÝC. Ten jednoho dne ale taky jaksi zmizel; odporoučel se tím, že se z ničeho nic ocitnul za bariérou postavenou ze skříní.
