✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup
Život je pes. Ale když se naučíte jak na to, může být i ples. Dvoudílná kniha Ireny Obermannové ke stejnojmennému seriálu ukazuje, že naučit se vidět svět z té lepší stránky je možné kdykoliv. Ukazuje, že i tak vážná a nepopulární témata – jako sex v pozdním věku, smrt či vztah střední a mladší generace ke stáří – mohou být pojaty zábavně, aniž by se snožoval jejich význam. Barvité osudy mladších i starších hrdinů se protínají v domově pro seniory v městečku Skalice, ve kterém pobývala také Žofie Zvonková. Ta ale teď své oblíbené může sledovat pouze z Nebe a věrně zpravuje čtenáře o veškerém dění. S Táňou Fialovou se osud nemazlil. Její syn Kryštof je v pubertě a oběma chybí táta. Jenže ten je ženatý a změnit rodinu rozhodně v úmyslu nemá. Děda Požár se neumí bránit vyděračskému chování své snachy. Rozárka Malá si zase dlouho neumí připustit, že ji v rodině po smrti dcery nechtějí a odloží ji do domova napořád, ne jen na chvíli. Lukáš Řípa se snaží prosadit ve zkostnatělém systému pokrokové a lidské zacházení se seniory a jeho sestra Linda bojuje s konzervativním smýšlením otce. Izabela Švarcová se trápí tím, že ublížila svému synovi, a ráda by s ním navázala kontakt. Tramp flirtuje s kýmkoliv, kdo nosí sukně, a ředitelka domova Pavla Tůmová nikdy otevřeně nepřizná, že nemá ráda staré lidi.
Ukážka textu z knihy
Návrat ztraceného syna
Jmenuju se Žofi e Zvonková a jsem mrtvá. Což má několik výhod. Mohu vám
tenhle příběh vyprávět dál. Neztrácím nadhled. A nehrozí, že bych vám to nedovyprávěla
do konce třeba z důvodu náhlé smrti. Tak.
Pořád se na vás dívám z Onoho světa a zajímá mě pořád ten samý kout tam
dole – na konci Skalice se nalézá les, u něj je zahrada a uprostřed té zahrady
stojí domov seniorů.
Někdo by si možná pomyslel, že je to nezajímavé místo. Nesouhlasím. Já
mám tenhle kout světa nejradši. Žijí tu staří lidé a dějí se tu velké věci. Nevěříte?
Vaše chyba.
Na stará kolena se může člověk buď bát smrti, nebo konečně pochopit, že
život je překrásně nebezpečný, a žít ho na plné pecky. Nejistota je podstatou
života, nevíme nic a jediné, co s tím můžeme udělat, je žít s odvahou a vírou
v dobré konce. Nezdá se vám?
Dneska je v recepci Tramp. Jako vždy ostražitě sleduje vchodové dveře, ale
snaží se to nedávat najevo.
Dovnitř vejde Linda.
Tramp pochvalně zamručí: „Tentokrát máš zpoždění jen deset minut.“
Linda se zašklebí: „Lepším se a jdu do sebe.“
„Tak to je katastrofa! To jsem udělal před dvaceti lety a cena byla vysoká.“
„Jaká?“
„Jak jsem se tak pořád snažil být spolehlivý, málem jsem přišel o kouzlo.“
Linda se zazubí: „Tak jo. Nejdu do sebe. Teď hned.“
Popadne koště, které tu stojí opřené o zeď, obkročmo na něj sedne a skáče
s ním po chodbě.
„Co to vyvádíš?“ podiví se Tramp.
„Lítám na koštěti. Takhle mě namaloval Jakub. Jako pankačku na koštěti.
Dobrý, co?“
Tramp s Lindou rád vtipkuje. Líbí se mu si s touhle jankovitou holkou povídat, hádat se s ní, přetahovat o slovíčka. Lindu má rád a taky ho to náramně
baví.
Teď se ale zatváří vážně: „Jestli ti můžu radit, dávej si na něj pozor! Jen tahá
ze všech prachy a kupuje si za ně trávu.“
Zrovna ve chvíli, kdy Linda udělá na koštěti divokou otočku na druhou,
dveře se otevřou a vstoupí do nich Tůmová. Linda ji málem srazí.
„Co to tady vyvádíš?“ spustí hned ředitelka.
Linda se sice omlouvá, ale sotva zadržuje smích. „Jé, dobrý den! Pardon, neviděla
jsem vás.“
„Nemůžeš dávat pozor?!“
„Pozor si zásadně nedávám!“
Tůmová se zamračí. Evidentně spěchá, a tak celou věc nechá bez komentáře.
„Není jí něco?“ ptá se Linda Trampa naoko starostlivě.
„Jde pozdějc než ty a ani tě nesprdla! Tak to se něco děje!“ vyprskne Tramp.
Bořek Jasan tentokrát na lékařský pokoj doktora Viléma vstoupí o něco jistěji.
I když… kdyby už jeho Líza vstala a chodila, choval by se určitě ještě o poznání
suverénněji.
„Sestřička mi říkala, že se mnou chcete mluvit,“ spustí nesměle.
„Myslím, že jsem se rozhodl, že poruším nařízení, co zakazuje neinformovat
o stavu pacienta nikoho jiného než členy rodiny. I když nejste příbuzný slečny
Lupáčové, jsem připraven vám odpovídat na otázky.“
Bořek se zasmuší: „Znamená to, že je to s ní vážné?“
„Ano,“ připustí doktor.
„Ale neumírá?“ zeptá se Bořek váhavě.
A vidí, že teď zrozpačití doktor Vilém. „Je mi to moc líto…“
Ale Bořek se zčistajasna rozesměje. Začne vehementně přesvědčovat sebe
i lékaře, mluví překotně, jako by jeho slova mohla všechno změnit.
„Pane doktore, ona to jen tak dělá! Je to velká koketa. Přísahám vám, že třeba
se mnou si povídá, usmívá se…“
Doktor Vilém se ale zasmuší ještě víc.
„Ano. Někdy se probere a je při vědomí. Říká se tomu, že je intermitentně
zmatená, něco si pamatuje, něco ne. Ale to na věci nic nemění. Pane Jasane,
slečna Lupáčová… umírá.“
Bořek se na něj nechápavě dívá.
„Za čtyři dny se budem brát!“ zakřičí na doktora.
