„Vše, co může být řečeno o této knize, je jen tápáním ve tmě. Člověk musí knihu přečíst sám, řádek za řádkem, aby viděl, jak se zde často z půvabného spolubytí ironie a piety vynořuje hrozící přísnost Posledního soudu. Touto knihou se dokonale blíží velkému, nadčasovému a prorockému umění Dantovu, Hölderlinovu. To, co zůstalo odepřeno jedné užvatlané generaci, na čem extaticky vykrvácí, vstupuje v těchto útržcích jako umělecké završení do našich dnů.“ (Hans Sahl, leden 1927)
