Nová knižná akcia so zľavou až do 80%

Hagakure

Ukážka textu z knihy Úvod Cunetomo Jamamotovi, jenž působil celý život ve službách Micušige Nabešimy (třetího daimjóa...


🌴 Máme na sklade, posielame ihneď.
10,00€
Zľava 22%
7,80€

✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup

Ukážka textu z knihy


Úvod
Cunetomo Jamamotovi, jenž působil celý život ve službách Micušige Nabešimy (třetího daimjóa neboli lenního pána prefektury Saga[4]) a dosáhl postavení jednoho z jeho nejbližších dvořanů, nebylo umožněno, aby ze zármutku nad smrtí svého pána spáchat obřadnou sebevraždu, která už tehdy byla zakázána výnosem jeho vlastního dvora i tokugawské vlády.[5] Proto požádal o povolení odejít do ústraní a stát se buddhistickým knězem. Poté, co v r. 1700 přijal mnišské jméno Gijokuzan Džóšó[6], se uchýlil do malé poustevny na hoře Kinrijú, na místě zvaném Kurocučibaru, vzdáleném asi dvanáct kilometrů od hradu Saga, aby tam žil takřka v osamění. Zde jej navštěvoval mladý samuraj jménem Curamoto Taširo, aby vedli dlouhé diskuse. Jejich rozhovory, týkající se obecných doktrín i konkrétních událostí, trvaly sedm let a roku 1716 – tři roky před Cunetomovou smrtí ? byly jeho výroky, zaznamenané Curamotem[7], vydány knižně pod názvem Hagakure (tento název může být přeložen jako „Skrytý v listí“ anebo „Skryté listy“).

Když se 11. června 1659 narodil Cunetomo Jamamoto, Micušige byl feudálním pánem již dva roky. Cunetomův otec samuraj Džinemon Jamamoto (známý též pod jménem Džin Uemon Šigezumi Jamamoto; 1590-1670) sloužil postupně oběma pánům, Naošigemu i Kacušigemu. Byl sice vynikající bojovník, ale vůči synovi neoplýval příliš otcovskou láskou, považujíc jej za nehodného následovnictví.

Cunetomo totiž býval neduživé dítě a lékaři údajně prohlašovali, že nemá šanci dožít se dvacítky. Navzdory křehkému zdraví byl však ve věku devíti let zaměstnán u Micušigeho jako páže a svému pánu zůstal věrný i po zbytek života. Na Micušigeho jeho sečtělost nejspíš učinila značný dojem, protože ho povzbuzoval k dalšímu úsilí a společně studovali u učence jménem Rihei Kuranaga, který předběžně nabídl Cunetomovi, aby se stal jeho nástupcem.

Mezi další osobnosti, které měly největší vliv na Cunetomo život patřil zen-buddhistický kněz Tan’nen (†1680), jenž se na protest proti nespravedlivému rozsudku smrti nad jedním knězem vzdal funkce hlavního kněze v hlavním chrámu rodu Nabešima. Tan’nenovy názory ohledně vztahu zenu a válečníka jsou v Hagakure často citovány.[8] Dalším člověkem, který měl na Cunetoma zásadní vliv, byl konfuciánský učenec Ittei Išida (Išida Jamajuki; 1619-1693), jenž v kraji Saga proslul svou čestností a mravní integritou a byl rádcem daimjóů Kacušigeho i Micušigeho[9]. Poslední z osobností, které ovlivnily Cunetomovo zrání, byl jeho synovec Gorózaemon Jamamoto, díky jehož přímluvě se mladý samuraj dostal ke dvoru.

V době, kdy se Micušige stal pánem rodu Nabešima, společenské podmínky v Japonsku už prošly radikální proměnou. Bitvou u Sekigahary (1600) skončila občanská válka trvající více než sto let. Období neustálých bojů všech proti všem o vládu nad zemí bylo završeno nastolením tokugawské vlády. V roce 1638 veškeré větší válečné konflikty de facto utichly potlačením šimabarského povstání. Nový mír následovala nová prosperita a s ní došlo i k rozvoji kupecké třídy a rozrůstání hradních měst v různých lenních oblastech. Avšak na samurajskou třídu měl tento mír a blahobyt problematický dopad. Bez neustálého válčení se samuraj cítil v jistém smyslu nezaměstnaně a takříkajíc spartánské ideály, jež byly tak dlouho spojovány s jeho třídou, začaly poněkud ztrácet na naléhavosti. Provinční velmoži se pod tlakem tokugawského absolutismu (mocenského i ekonomického)[10] dostali z pozice suverénních provinčních vládců do postavení obdobného evropským feudálním zemanům. Tito vazalové navíc začali nacházet uplatnění spíše jako vzdělaní úředníci než drsní válečníci. Vládnoucí šógunát na to zareagoval tím, že začal prosazovat konfuciánský ideál dokonalého muže, jenž je zároveň bojovníkem i učencem, a tyto postoje se přirozeně začaly šířit z centra i do provincií. Tento ideál pak v podstatě formoval celou válečnickou třídu až do jejího oficiálního zrušení o dvě a půl století později.

Léno rodu Nabešima se nacházelo na ostrově Kjúšú v jihozápadním koutě Japonska a spadalo do kategorie tozama, kterou byli označováni feudálové, kteří se podrobili Iejasu Tokugawovi až po rozhodující bitvě u Sekigahary v roce 1600. Iejasu se dostal na vrchol moci právě po vítězství v této bitvě, načež rozhodl o osudu okolních lenních rodů na dalších dvě stě padesát let. V bitvě u Sekigahary stál zakladatel rodu Naošige Nabešima (1538-1618) původně na straně Tokugawů, ale jakmile začal boj, náhle přešel na stranu rodu Tojotomi, což byla téměř fatální chyba. Mezi rody Tokugawa a Nabešima pak ještě po tři generace vládlo napětí.

Naošige byl mužem energického jednání i mysli a v Hagakure je mu věnována celá kapitola, v níž jsou citovány jeho výroky a skutky. Původně byl jedním z hlavních vazalů Takanobu Rjúzódžiho, po jehož smrti převzal vládu nad jeho lénem. Účastnil se invaze Hidejoši Tojotomiho do Koreje a zemřel ve věku jednaosmdesáti let. Jeho synem a následovníkem byl Kacušige Nabešima (1580-1657), jemuž je věnována velká část knihy Hagakure a jenž patrně zdědil mnohé z otcovy povahy.

V roce 1597 Kacušige coby osmnáctiletý doprovázel otce na druhém tažení do Koreje a právě on vedl i otcovy jednotky u Sekigahary, následkem čehož později musel od vlády v hlavním městě snášet opakované ústrky. Během povstání rodu Šimabara (1637-1638) pak za-útočil se svými 34 tisíci muži na hrad Hara a poté byl vládou šógunátu (tzv. bakufu) potrestán za to, že se svými oddíly zaútočil dříve, než útok započaly vládní jednotky. Jeho syn Tadašige podlehl jako tři-advacetiletý neštovicím, takže po smrti Kacušigeho ve věku sedmdesáti osmi let přešlo léno do rukou jeho vnuka Micušige Nabešimy (1632-1700).

Micušige se od svého děda a praděda poněkud lišil. Ačkoli byl daimjó a tím pádem i vůdce samurajů, v době šimabarského povstání mu byly sotva čtyři roky, takže se neúčastnil vojenských tažení, jež hrála tak významnou roli v životě Naošigeho i Kacušigeho. Poznamenal ho nový důraz kladený na vzdělání, a ačkoli mu dědeček v mládí spálil všechny knížky básní, Micušige se nejenže o vzdělání zajímal celý život, ale také nabádal ke studiu ostatní samuraje. Faktem je, že v důsledku vládního nařízení z roku 1635, které mimo jiné přikazovalo manželkám a dětem feudálních pánů usídlit se v šógunově hlavním městě Edu[11], byla jeho výchova nepochybně mnohem kosmopolitnější, než kdyby vyrůstal v poměrně primitivních podmínkách kraje Saga. Micušige také prokázal své schopnosti v roli guvernéra a dále upevnil pozici rodu Nabešima.

Cunetomo Jamamoto, působil ve službách Micušige Nabešimy prakticky celý život, od r. 1667, kdy mu bylo devět let, až do pánovy smrti. Až do 18 let zastával ovšem jen nevýznamné postavení. To se změnilo v r. 1686 byl konečně povolán do šógunova hlavního města Eda (dnešní Tokio) jako písař. Později byl vyslán do Kjóta, císařského hlavního města, odkud se vrátil 1. května roku 1700 ke smrtelné posteli svého pána Micušige Nabešimy, jenž 2 týdny nato zemřel.

Jak už bylo řečeno, po smrti svého pána se Cunetomo Jamamoto stal poustevníkem a svůj život dožil o samotě v horách Kinrijú, kde v poustevně nazvané Džóšó Čojoken (Výspa ranního slunce) meditoval a diktoval svému žáku Taširovi text Hagakure, občas navštěvován i zenovým mistrem Rijóem. V r. 1716 Curamoto Taširo dokončil přepis textů.

Ze samotné formy Hagakure je zřejmé, že Cunetomo vůbec nepředpokládal, že by se jeho spis mohl stát všeobecně známým a populárním dílem, které jej dokonce přežije o celá staletí. Uvedené poznámky chápal spíše jako rady pro příslušníky klanu Nabešima a úzký okruh přátel a místních samurajů (sám prohlásil že „za hranicemi Hizenu je učení o služebnících našeho klanu bezcenné“). Po Cunetomově smrti byly tyto zápisky opakovaně přepisovány samuraji ze sagského kraje a postupně doplňovány poznámkami a komentáři přepisovačů. V letech 1853-84 byly tyto opisy znovu uspořádány a doplněny komentáři. Tento soubor byl nazván Hagakure Kikigaki Kôho (Opravy a dodatky k ústnímu podání Hagakure).

V r. 1885 vznikla v prefektuře Saga Společnost pro studium Hagakure se sídlem na zdejším hlavním samurajském hradě, jež si vytýčila za svůj cíl propagaci tohoto díla. V r. 1906 pak vydal Ikuiči Nakamura 1. tištěné vydání výboru z Hagakure a v r. 1916 vyšel tiskem celý soubor pod názvem Nabešima Rongo Hagakure Zenšú.

Evropská a americká veřejnost měla ovšem možnost seznámit se s tímto dílem teprve dlouho po 2. světové válce, až koncem 60.let minulého století se totiž dostaly jeho kopie k zahraničním odborníkům.[12]

Jedním z významných propagátorů Hagakure na Západě (kromě evropských a amerických orientalistů) byl kontroverzní japonský spisovatel, dramatik a ultranacionalistický aktivista Jukio Mišima (1925-1970).[13] Díky Mišimově popularitě v mezinárodních uměleckých kruzích a nechvalné proslulosti, korunované 25. listopadu 1970 jeho rituální sebevraždou v budově japonského generálního štábu[14], se dostal jeho zbožňovaný spis Hagakure více do povědomí širší veřejnosti na Západě než skrze akademické studie.

Pro Mišimu, považujícího se za „posledního samuraje“, představoval spis Hagakure „světlo, které zazářilo v mém nitru … je to pravdivá a jediná kniha, jež mi dodává sílu v samotě a odvahu obhajovat anachronická stanoviska.“ tomu přizvukuje ovšem i americký vědec Ivan Morris (autor překladu Hagakure ? i Mišimových knih ? do angličtiny) slovy: „Hagakure je nejvýznamnějším ze samurajských knih, které byly kdy napsány.[15]

Nutno poznamenat, že přes velký zájem, jemuž se dnes Hagakure na Západě těší, dodnes neexistuje veřejně přístupný kompletní překlad tohoto spisu ani do angličtiny.

Na tomto místě je třeba především uvést, že i tato naše publikace představuje pouhý výběr z původního souboru rukopisů, jenž existuje v celé řadě variant opisů různého rozsahu a členění. Z nich nejširšímu uznání se těší uspořádání prof. Furukawy z r. 1940, jenž uspořádal texty do 7 svazků obsahujících knihy I-XI, skládajících se z 1299 pojednání (jelikož v některých edicích se vyskytuje i množství odstavců doplněných různými opisovači, můžeme v nich nalézt až 1358 kapitolek).[16]

Náš výbor se skládá ze zhruba 300 vybraných pasáží, které předkládáme čtenáři v naději, že jde jen o pouhý závdavek … a časem se podaří zrealizovat i kompletní překlad celého spisu přímo z japonštiny, což bude nelehký úkol, jelikož ani japanologové a samotní japonští vědci nejsou jednotní ve věci překladu a výkladu tohoto klasického textu.

Recenzie a kritiky

Rok vydania: 2013 ISBN: 9788088969624 Rozmer: 150×200 mm Počet strán: 202 Väzba: brožovaná Jazyk: čeština

Zaradené v kategóriách