✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup

Dvě novely o ženském přátelství
První je příběhem dvou kamarádek z vysoké školy, z nichž jedna žije v Londýně a druhá v Praze. Jana nemůže dýchat ve svazku s dominantním mužem s tradičními představami o úloze ženy, Karla je rozvedená a udržuje vztah s mladším mužem, jehož nároky na vztah narážejí na její touhu po svobodě a samostatnosti.
Druhá novela vypráví o dvou sestrách, z nichž jedné, ženě podnikatele, se rozpadne manželství a ona bojuje o děti, druhá se zamiluje do ženatého muže.

Ukážka textu z knihy

H O R E V A Š E K
„Co bude s těmi dětmi?“ Byla moje první myšlenka,
když jsem četla její parte. Oznámení, že
pohřeb bude v kruhu rodinném kdesi v londýně.
Vmailu nebylo pozvání na obřad. Jen suchá
věta kurzívou. Jana Hawkins zemřela ve věku nedožitých
osmatřiceti let. Vzpomínáme se zármutkem.
podepsaný thomas.Manžel. padesát dva let.
Frank. Syn. pět let. A Vanessa. Osm let.
Blonďatá Vanesska. Nejlepší přítelkyně mé
dcery.
později odpoledne jsem se dozvěděla, že se
oběsila. Oběsila? Netypické pro holku. Musela
hodně chtít umřít. prášky by seděly víc. Nebo
skok z okna. říká se, že ženský provaz neumí.
pokud nejsou naprosto zoufalé.
Vanessa byla jediná, kdo mámu kritizoval.
thomas zpočátku nikdy nic neřekl. Stál za svojí
ženou, ať se dělo cokoliv. když prodala rodinné
šperky, abyměla na stilnox. když Frank spadl ze
schodů, protože zrovna spala. když se ztratila na
dovolené, protože přestávala mít smysl pro čas
a prostor. Jen si povzdechl.
Znala jsem je ještě před dětmi. Ji ze školy.
překládalamu. A hrozněmoc ho chtěla. Jedinou
k sobě pustil blíž. A dokonce si ji i vzal. pohádka.
Byt na Malé Straně. Mladé manželství. těhotná
křehká blondýnka, zasypávaná krásnými dary
a neustálou pozorností. Snad jsem jí ho i záviděla.
toho rozhodného muže. Muže, který se
o ni postará. Až dnes mi dochází ty věčné kritické
poznámky. Jak ji rovnal před lidmi, aby se
nehrbila. Chytal za boky a zdůrazňoval špeky její
útlé postavy. předhazoval, že neupeče ani hovězí.
protože si přece vzal intelektuálku. Mírně
se jí vysmíval. Ale jen když měl publikum. když
jsme byli sami tři, tak nikdy.
Jaká bezvýchodnost ji donutila k provazu.
Jaký smutek?
Nebo snad strach?
Často mi z londýna volala, když se přestěhovali.
Byla jsem její kuchařka na telefonu.
Volala zavřená do skříně. Jen aby se thomas
nedozvěděl, že jídla, která mu vaří, nejsou její
vlastní recepty.
Schovávala se.
„Nemůžu spát.“ plakala někdy. „Neustále se
bojím, že se mi zase něco nepovede. Že se mu
něco nebude líbit. Nejsem pro něj dost dobrá.
tolik bych se, karlo, chtěla změnit. Abymne nekritizoval.
Aby neměl už důvod. Jenže vždycky
něco zvořu. Vždycky.“
tenkrát jsem ještě bývala racionální. Sebevědomá.
Jistá. „Neblázni, prosím.“ konejšila
jsem ji. „takovou, jaká jsi, si tě vybral. Nechtěl
jinou. proč by tě měnil. Jsi skvělá.“ Jen ticho
bylo na druhé straně telefonu.
„Vždyckymu něco vadí. Že jsemmoc s dětmi.
pak zas žemálo. Že semu nevěnuji. Chápeš, jak
se mu mám věnovat, když má Frank čtyřicítky.
Neumím se rozkrájet. Včera odešel, když jsem
řekla, že mám práci v kulturním centru. Na půl
úvazku. Čtyři hodiny. Nic. Děti jsou stejně ve
škole. Nic nezanedbám. Víš, co řekl? Že vlastními
ambicemi vraždím jeho lásku. takový
prázdný patos.“
Maličko jsem se klepala vzteky. Nesnáším
omezování. A nutit někoho, aby se vzdal vlastní
práce? to mi připomnělo dědečka. V rodině se
tradovalo, že když bylo mé mámě a tetě šestnáct,
babička si našla práci. A on? Živitel rodiny
se rozhodl chodit domů na obědy. Jen aby se
ona nedostala ven. kvůli teplé svíčkové? Jistě
ne. Jen aby si zachoval roli jediného pojítka babičky
se společností. „Ale, Jani, prober se, jsme
v jednadvacátém století. Je úžasné, že máš
v londýně práci. Gratuluju. Vždyť kolik místních
je na pracáku. A ty jsi holka po tetě z Moravy,
která s dvěma dětmi na krku najde zaměstnání
na první správnou. to je skvělý.“
Jen si povzdechla. „Jo, z Moravy. Víš, jak se
u příbuzných říká mužům, jako je thomas? Horevašek.“
to slovo jsem nikdy neslyšela. Znělo vtipně.
legračně. Jak říkanka. „Co mu vlastně vadí na
tvé práci?“
„Že nebudem spolu. Že když jsou děti pryč,
mohli bychom mít dopoledne.Mohli bychom se
milovat. povídat si. Být spolu.“
Neměla jsem argument. Byli spolu takřka
každý večer. Už devět let.
„potřebovala bych prášky. Vůbec nespím.
přitom je to jediný únik. Jediná moje vlastní
chvíle. Nikdo namně nevisí. Jsemjen já. Sama.“
Ještě jsem ji uklidňovala. „No tak si jeden
vem a vyspi se, než přijde domů. Odpočineš si.
A třeba i od něj. Je to sice nesmysl, ale k vztahům
občasné útěky patří. Je to zdravý. Stejně
jako usmiřování.“ Já blázen jí ty prášky ještě
schvalovala. A přitom jsem z rodiny farmakofágů.
Jen se mi zdála strašně unavená. Na smrt
unavená.
„Víš, karlo, nezůstane se mnou, když se nezměním.
Odejde. A když se změním, popřu
samu sebe.“
„Já jednou odejdu doopravdy. Jednou tě poslechnu.
Ale bude se ti hrozně stýskat. Hrozně.
tomi věř.“ Už se smál. Bylo pondělí dopoledne.
Utekla jsem z práce. Milovali jsem se v hotelu.
potřebovali jsme zapomenout hrozný víkend.
Víkend, kdy jsem ho poprvé vyhodila.
klára měla být u táty. Už ze školy si ji měl
brát. Ale učitelka volala, že má horečky. panika.
Vždycky vyšiluju, když je nemocná. A držet tělo,
které se klepe zimnicí, je strašidelný. Úplně jsem
zapomněla, že máme s Martinem naplánovaný
víkend. Slíbili jsme si dlouhou procházku, výstavu,
večeři s přáteli. Sice chtěl jet na chalupu
a být se mnou jen sám. Jak rád zdůrazňoval
„jen sám“. Ale udělal ústupek. Smířil se s pražskýmprogramem.
Už umne bydlel dva roky. Ale
vždy zdůrazňoval potřebu vlastního času mimo
domov. Randění. Romantické mi to zpočátku
přišlo. Zamilované. Hezké. postupemčasumi to
víc a víc nabourávalo práci. A taky žádné lidi
jsem nevídala. Nebyl na ně čas. Ztratila jsem víc
přátel než v době, kdy byla klárka mimino.
tenhle víkend ale souhlasil, že se přeci jen s někým
potkáme. těšila jsem se. Moc.
„Copak mne k vám ani nepustíš.“ Obořil se,
když jsemse s klárou zavřela v ložnici. „Nevidíš,
že jí je špatně. potřebuju s ní být sama.“
„Že je jí špatně, to znamená, že svět přestal
existovat. Že je jen ona. Mně se ani nezeptáš,
jaký jsem měl den. Ani pusu mi nedáš. to jsem
jako nic? prober se, karlo, vždyť neumírá.“
Zalesklo se mi před očima. Nikdy nevidím
tmu. Vždycky jen takové malé hvězdičky. „Vypadni.“
Zašeptala jsem.