✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup

Nová kniha povídek známé spisovatelky, scenáristky a moderátorky vypráví o tom, že
touha po lásce nesouvisí s věkem. Pořád totiž platí, že láska je ze všeho nejdůležitější,
a že když se v mužských očích náhodou objeví jiskra, je neodpustitelným hříchem ji
zdusit!

Ukážka textu z knihy

Začalo to nenápadně. Irena si nevšimla, že
mám nové šaty. Omlouvala jsem ji tím, že
ty šaty byly černé, a tak se dalo docela snadno
přehlédnout, že mají trošku jiný výstřih
a úplně jiné volánky. Ty šaty prostě, i když
byly nové, vypadaly jako všechny mé ostatní
staré černé šaty. No dobrá... jenže pak
jsem si koupila nové boty, nové náušnice
a nové sako. Sako nosím málokdy, protože
se do většiny sak nevejdu, ale tohle sako
bylo z měkounké pružné látky, mělo světlemodré
lemy a krásně mi šlo k očím. Irena
mi sako nepochválila. Nebylo možné, aby si
ho nevšimla, a tak jsem si řekla, že má asi
sama se sebou nějaké veliké potíže, a proto
na nové hadry svých kamarádek nemá
náladu. Jenže ani Dana se o mém saku nezmínila.
Napadlo mne, že mi sako tak extrémně
sluší, že jsou holky bledé vzteky a že
mi můj nový vzhled třeskutě závidí. Záviděla
mi i Denisa.
Byla jsem sice trochu zklamaná, jak se mé
jindy vstřícné přítelkyně vybarvily, ale z vlastních
zkušeností jsem věděla, že když je někdo
krasavice, tak od svého ženského okolí
nemůže nic dobrého očekávat…
Uběhl měsíc a zas jsme měly s holkama
sraz. Po dlouhé době mezi nás přišla Renata.
Žije v Holandsku a nejezdí do Čech
až zas tak moc často. Když jsem Renatu uviděla,
byl to pro mne šok. Byla štíhlá, to ano,
měla pořád své hezké kaštanové vlasy, měla
na sobě zajímavý model a kabelku od firmy
Tod’s, kterou jsem viděla v Pařížské ulici za
39 000, ale... Renata byla stará! Nad horním
rtem měla tolik vrásek, že připomínaly
tupírovací hřeben, od nosu se jí táhly zatrpklé
rýhy a pod bradou jí kůže vlála jak zmuchlaný
prvomájový praporek. Oči měla Renata
pečlivě nalíčené, ale pohled postrádal
štěněčí dychtivost, jako by Renatě někdo
přes duhovky přehodil zažloutlou záclonu.
Nebyla jsem schopna říct Renatě, že báječně
vypadá, dalo mi hodně práce vyladit
svůj obličej do zvídavosti, když jsem se jí ptala,
jak se vede a co rodina...
Renata po třech sklenkách prosecca začala
vyprávět, že se jí dvoří u nich ve firmě
nějaký muž. Že je mladší o osm let než ona,
a že na ni kouká zjihlým zrakem.
Kdyby to bylo dřív, chtěly bychom – my
holky – vědět po Renatě každičký detail začínajícího
vztahu, toužily bychom se dozvědět,
zda už došlo k „nejhoršímu“, jaké to bylo
a co říkal po TOM. Potřebovaly bychom nutně
znát anatomické podrobnosti, plány do
budoucnosti i všechny věty, sliby a vzdechy,
které mezi nimi padly. Kdyby to bylo dřív, tak
bychom určitě neodváděly řeč na to, zda je
taky v Holandsku krize a kdy se tam chodí
do důchodu...
Kdyby to bylo dřív, tak bychom – my holky
– flámovaly do kuropění a nerozešly bychom
se už v jedenáct s chabou výmluvou,
že ráno musíme do práce a že potřebujeme
stihnout metro... Kdyby to bylo dřív, tak bych
padla zmožená alkoholem a nechala si rozpustit
alcasalzer...
Jenže teď bylo teď a já nemohla usnout.
Kolem třetí jsem vstala, šla jsem do koupelny,
rozsvítila tam na plný ceres a namířila
proti sobě zvětšovací zrcadlo.
Vzala jsem si dokonce brýle na blízko
a pod čočkou lupy jsem se dobrala pravdy.
Dana, Irena a Denisa mlčely o mém saku
ne proto, že bych byla tak nádherná, ale proto,
že na vlastní oči viděly, že v mém věku je
nějaké to pěkné sako už úplně jedno. Že sako
nezakryje gravitační pokles tváří, vytahaný
nos, truchlivé brázdy, znavené vaky a neexistující
pas. Došlo mi, že – my holky – jsme
se dostaly do fáze, že když spatříme jedna
druhou, tak se lekneme a namlouváme si,
že asi jen my samy jsme unikly přirozeně
rozkladnému procesu a že jsme, navzdory
svým zralým přítelkyním, pořád stejně mladistvě
úchvatné! Vzpomněla jsem si, jak
jsem své mámě, když jí bylo padesát, řekla,
že nemá cenu, aby si kupovala nový svetr,
že daleko důležitější je, abych měla nový
svetr jááá! Vybavilo se mi, jak jsem jednou
měla políčeno na čtyřicetiletého pána a jak
mi jeho manželka se svou stejně starou kamarádkou
připadaly jako vyřízené stařeny,
které pro mne nepředstavují vůbec žádnou
konkurenci...
Vůbec se mi nechtělo vyjít z koupelny. Vůbec
jsem nechtěla vyjít ze svého bytu, ze své
nerealistické ulity... Vůbec jsem nechtěla –
já bába – dál žít!
Po několika pilulkách na uklidnění jsem došla
k závěru, že je nejvyšší čas přehodnotit
své priority. Že už proto nebudu utrácet za
cetky a pomíjející módu. Že se vrhnu na charitu,
že se budu vzdělávat, a co se týče mužů,
odkážu sama sebe do bezpečně poklidných
zátok intelektuálního přátelství...
Ráno mne probudil telefon. Renata! „Okamžitě
přijď do Savoye! Jsem tu na snídani
a ON přijde za půl hodiny. Přijel z Holandska
jen proto, že beze mne nemůže žít!
A vezmi si to krásný sako, co jsi měla včera,
protože tomu mýmu kolouškovi ukážem,
že v Česku jsou nejkrásnější holky!“
Když jsem přiběhla do Savoye, už tam kolouch
byl. Žádná sláva. Trochu podměrečný
kousek, ale sršel erotickým obdivem. Během
pár minut jsem ho Renatě nezáviděla jen já,
ale taky Denisa, Irena a Dana. Všechny jsme
na sobě měly mladistvé modely a navzdory
všem degenerativním procesům nám skrz
šedý zákal dychtivě svítily oči!
A co z tohoto obsedantně sebekritického
výlevu vyplývá?
Že jediné řešení je vykašlat se na zvětšovací
zrcadla a nikdy nezapomenout svým
chátrajícím kamarádkám říct: „Máš nádherné
sako, které ti božsky sluší!“