✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup
Seznamte se s Veronikou Pekovou, téměř osmnáctiletou gymnazistkou a dnes mrtvou dívkou. Spisovatelka a zpěvačka Natálie Kocábová ve svém novém experimentálním románu uvádí čtenáře do života po životě. Jaké je to zemřít, rekapitulovat svůj život…? A co když dostanete možnost se jako Veronika na týden vrátit do svého života? Možná byste stejně jako ona zjistili, že některé důležité osoby a věci prostě přehlížíte, i když byste neměli.
Ukážka textu z knihy
BUDU VÁM VYPRÁVĚT příběh. Odehrál se kdysi na podzim,
když já byla mrtvá. Byl zvláštní? Ne. Já nevím. Byl rychlej.
A spontánní. Celkem jasnej v tom, co zamýšlel. A nezamýšlel
toho moc, jen nás chtěl poučit, nás tři, a to se mu teda kurevsky
povedlo.
Kdybyste se onoho dne ocitli v jednom nejmenovaném
kostelíku, možná byste spatřili muže. Muže středních let
a staré mimiky. Muže, který nekouřil, protože věřil, že by
mu to způsobilo rakovinu plic. Muže, který studoval, aby
byl, a on BYL katolickým knězem. Kdo je ten muž? Znáte
kněze Čunderlíka? Znáte jeho křestní jméno? Protože já
ne. Ale já znám kněze Čunderlíka a on zná mě. Je přísnej.
Svědomitej. A ne tak tlustej, jak si myslí, ale trochu jo. Je
dost ambiciózní, a nikdy by vám to nepřiznal. Myslí si, že
má pravdu, přitom ví, že ji nemá, a je mu to jedno. Káže
v kostele X na Praze Y a na bohoslužby mu chodí leda tak
Z. Opravdu nic moc. Sem tam sedí někdo v lavicích, někdy
míň, někdy víc, ale moc toho nebude. Ani na té, ani na té
bohoslužbě. Kněz Čunderlík sloužil Bohu a Bůh sloužil
jemu, ale jenom když chtěl. A to Čunderlík neměl rád. On
rád řád. On byl řád. On z řádu povstal a v řád se obrátí.
Čunderlík měl v hlavě jasno.
Vidíte ten kostel? Kolik myslíte, že je tam lidí? Dvacet?
Ale ten kostel je velikej, má dlouhou loď a několik postranních
oltářů. Dobře, tak jste dnes nepřišli. Ale jiní ano. A ti teď
mlčeli, protože si kněz na cestě k hlavnímu oltáři evidentně
něco velkýho myslel. A teď všichni zpívaj. Jednu z těch nábožnejch
písní. Já je nemám moc ráda, přijde mi, že nemaj
dobrý texty a vždycky zní tak nějak totálně falešně.
Takže – já v době, kdy jsme šli se třídou do pitevny, Čunderlíka
ještě neznala. Jak bych mohla? Do kostela jsem neměla
ve zvyku chodit, i když s Bohem jsem nikdy vysloveně
problémy neměla, a už vůbec ne do katolickýho. Podle mýho
si Bůh myslel a myslí dodnes, stejně jako já, že s katolíkama
není žádná sranda. Jsou moc konzervativní, ulítlo jim několik
století a oni, místo aby si nějak zásadně pospíšili, ještě
signalizujou novýho papeže bílým obláčkem vatikánskýho
kouře. Ne abyste mě špatně pochopili, já ráda rituály a s volbou
papeže poměrně vždy souhlasím, ale prostě já ani Bůh
nemáme rádi, jak jsou archaický. Řikaj to, co řikaj od začátku,
a jak víme, nikdo zpravidla nemá pravdu hned od začátku.
Jednoduše proto, že tu pravdu kromě Boha nemá NIKDO.
A nikdy. Kromě teda Čunderlíka, ten má tendenci ji mít prostě
pořád. Ale k tomu se dostanu.
Jak říkám, v jednu z těch neděl, co Čunderlík měl zase
další ze svejch pravd, někdy pozdě odpoledne, Jan Otto,
významný učitel a garance pětky z každýho dalšího testu
z biologie, nám – septimě alfě Trojského gymnázia Svatopluka
Čecha v pražské Troji – domluvil návštěvu pitevny. No,
a teď – mně táhlo na osmnáct, já v životě žádnou pitevnu
neviděla. Nikdo z rodiny mi zatim neumřel a o mrtvejch
jsem slyšela akorát v dobrym. Když jsme měli v pátek tělocvik,
učitel tělocviku, Martin Pazdera, se nám při nástupu
„smál“, že ten, na koho jdeme v neděli, ještě dneska – to
jest v pátek, v den našeho tělocviku – někde pobíhá a neví,
že se na něj půjde už v neděli podívat do pitevny septima
alfa z TGSČ. Všem se nám zvedl kýbl, mně zejména proto,
že s touto informací budu muset s Pazderou následně hrát
celých čtyřicet pět minut tenis.
Nicméně já hrozně kecám, ten den jsme šli načerno
do pitevny a já nevim, jestli jste někdy byli v pitevně, ale to
se vám zvedá kýbl už v tramvaji. Že uvidíte nejen mrtvýho
člověka, ale hlavně rozřezanýho, nahýho a navíc mrtvýho člověka.
A prý to tam smrdí, to říká každý. Že ten smrad se nedá
zapomenout. A já už cejtila hodně smradů, ale žádnej si nepamatuju,
takže tahle okolnost mě poprávu děsila. Že si budu
moct v pozdějším životě kdykoliv vzpomenout na smrad
a nemluvit o něm, ale rovnou ho cejtit. Tak nějak jsem si to
představovala a obdivovala mnohé, kteří zavčas během mého
života rozpoznali, že jsem magor. Protože jenom magor si jde
do pitevny pro smrad hned na začátku života.
Jak jsem šla po té chodbě, to už jsme na sobě měli bílý
návleky a hrůzu v očích, myslela jsem na dědu. Cestou k mrtvole
jsem si bohužel vzpomněla, že jsem ho dlouho neviděla
a že nevim, co vůbec dělá a zda žije. Což nadále usuzuji pouze
z toho, že jsem nebyla na jeho pohřbu. Proč? Já ho měla ráda.
I babi, když ještě žila. Oba jsem měla ráda a nechápala jsem,
že teenager může žít bez nich stejně snadno jako s nima.
Recenzie a kritiky
Rok vydania:
2012ISBN:
9788073885052Rozmer:
145×205 mmPočet strán:
288Väzba:
pevnáJazyk: čeština
