✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup
Výčet úspěchů Rafaela Nadala je mimořádně dlouhý: olympijský vítěz, šestinásobný vítěz French Open v mužské dvouhře, dvojnásobný šampión Wimbledonu, vítěz Australian Open 2009 a US Open 2010 a rekordman v počtu vyhraných turnajů série Masters. Není tedy divu, že se mu přezdívá Antukový král. Nejen své vrcholy, ale i horší momenty nebo osobní život představí ve své autobiografii nazvané prostě a jasně – Rafa.
Ukážka textu z knihy
TICHO CENTRÁLNÍHO DVORCE
TICHO, PRÁVĚ TO vás nejvíc zasáhne, když hrajete na centrálním
dvorci ve Wimbledonu. Udeříte míčkem o měkkou trávu
a on se nehlučně odrazí zpět; nadhodíte si ho na podání, strefíte
jej a slyšíte ozvěnu vlastního úderu. A každou další ránu.
Ťuk, ťuk; ťuk, ťuk. Udržovaný trávník, bohatá historie, starý
stadion, hráči oblečeni v bílém, zdvořilé davy diváků, úctyhodná
tradice – ani jediný billboard s reklamou v dohledu – to
všechno se spojuje, aby vás to obklopilo a uchránilo před vnějším
světem. Ten pocit mi vyhovuje; kostelní ticho centrálního
dvorce je pro mou hru dobré. Protože to, s čím při tenisovém
zápase nejvíce bojuji, je snaha ztišit hlasy v mé hlavě, vytlačit
ze své mysli všechno krom samotného utkání a soustředit každý
atom své bytosti na bod, o který zrovna hraji. Pokud jsem
při předchozím bodu udělal chybu, nemyslím na ni; pokud se
v mé hlavě objeví myšlenka na výhru, potlačím ji.
Ticho centrálního dvorce je přerušeno ve chvíli, když někdo
získá bod, pokud je to dobrý bod – protože diváci ve Wimbledonu
dokážou poznat ten rozdíl – šokujícím hlukem; potlesk,
povzbuzování, lidé provolávající vaše jméno. Slyším je, jako
by však byli na nějakém vzdáleném místě. Nevnímám, že se
na stadionu kolem dvorce tísní patnáct tisíc lidí, kteří sledují
každý můj pohyb i pohyb mého protivníka. Jsem tak soustředěný,
že vůbec nevnímám. Až teď si zpětně uvědomuji,
že při finále Wimbledonu v roce 2008 sledovaly můj zápas
s Rogerem Federerem, největší zápas mého života, miliony lidí
po celém světě.
Vždycky jsem snil o tom, že budu hrát tady ve Wimbledonu.
Můj strýc Toni, který je celý život mým trenérem, do mě
odmalička vtloukal, že to je největší turnaj ze všech. Když mi
bylo čtrnáct, prozradil jsem jednomu svému kamarádovi, že
sním o tom, že tam jednou budu hrát a vyhraji. Dosud jsem
zde však hrál a prohrával – v obou případech proti Federerovi
– ve finále předchozího roku a toho roku ještě předtím.
Porážka v roce 2006 nebyla tak tvrdá. Šel jsem tehdy na kurt
plný radosti a štěstí, že se mi těsně po mých dvacátých narozeninách
podařilo dostat se tak daleko. Federer mě dostal
docela snadno, snadněji, než kdybych tam šel s větší sebedůvěrou.
Zato po porážce v roce 2007, která se protáhla
na pět setů, jsem byl naprosto zničený. Věděl jsem, že jsem
měl na víc a že to, co mě zradilo, nebyly mé schopnosti ani
úroveň hry, ale má hlava. A po té ztrátě jsem plakal. Plakal
jsem v šatně půl hodiny bez přestání. Slzy zklamání a sebeobviňování.
Prohra vždycky bolí, o to více, když jste měli
šanci a promarnili ji. Rozdrtil jsem sám sebe stejnou měrou,
jako mě rozdrtil Federer; zklamal jsem sám sebe a nenáviděl
jsem se za to. Klesl jsem na duchu a dopustil jsem, aby mě
to rozptylovalo; upustil jsem od svého herního plánu. Tak
hloupé, tak zbytečné. Tak očividné, přesně to, co při důležité
hře nesmíte udělat.
Recenzie a kritiky
Rok vydania:
2012ISBN:
9788073886080Rozmer:
145×205 mmPočet strán:
352Väzba:
pevná s prebalomJazyk: čeština
