Nová knižná akcia so zľavou až do 80%

Co ještě Paříž neřekla

Volné pokračování netradičního průvodce Jiřího Žáka Kdyby nám Paříž vyprávěla nás opět zavádí do města nad Seinou a...

Jiří ŽákXYZ (2012)

🍎 Vypredané
3,99€

✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup

Volné pokračování netradičního průvodce Jiřího Žáka Kdyby nám Paříž vyprávěla nás opět zavádí do města nad Seinou a tentokrát nás provede prvními deseti městskými obvody v centru a nevynechá ani světoznámé památky, jako jsou Louvre, Pantheon nebo snad nejslavnější ulice světa Champs-Elysées.

Ukážka textu z knihy


Jak vstoupit do Paříže? Vjet Svatojakubskou branou, jak to řadu let před námi učinil
jistý pan d´Artagnan, už bohužel nelze, to si řekněme hned na začátku. Nejen že
Svatojakubská brána už dávno neexistuje, ale Paříž se od té doby nepřestala rozpínat,
takže místo, kde kdysi město končilo a kde ještě v sedmnáctém století stávaly hradby
a městské brány, se už dávno ztratilo v městské zástavbě. Současná Paříž se podobá
Otesánkovi, který spolyká všechno, co se mu ocitne v dosahu. V jeho nenasytném
objetí mizí někdejší předměstí i okolní samostatná městečka i vesnice. Charenton,
Bercy, Issy, Neuilly, Pantin, Aubervilliers, to všechno se dnes stává součástí jediného
obrovského kotle, v němž se vaří ingredience jedenadvacátého století. Kdepak na nás
se středověkými branami a opevněním! Dnes město svírá okružní bulvár péripherique,
po němž se žene auto za autem. A pokud vám některé ukazatele budou připomínat
někdejší vstupní brány – najdeme tu Porte d´Orléans, Porte d´Italie i Porte Dauphine –
je to, jak říká básník, „jen lež a sebeklam“.

Tak tedy zkusme auto. Na obálce průvodce po okolí Paříže pro automobilisty, motocyklisty
a cyklisty z roku 1926 vidíme dámu sedící za volantem otevřeného kabrioletu.
Na hlavě má apartní klobouček a kolem krku dlouhý šál. Na vedlejším sedadle
sedí dítě a studuje mapu. Text je prostý: „I dítě může navigovat svou matku. Tak jsou
mapy Taride přehledné, jasné a přesné.“ Itinerář zachycuje „nejkrásnější nedělní výlety
v okolí Paříže“. Jenomže dnes už nic takového jako „pohoda z jízdy“ neexistuje.
Okolí Paříže se proměnilo v labyrint nadjezdů, průjezdů a podjezdů, dálničních obchvatů
a ucpaných silnic, po nichž se směrem k centru hlavního města sune
nekonečný had nejrůznějších dvou a čtyřkolových dopravních prostředků. Chudák
automobilista aby byl jasnovidec a vyznal se v komplikovaném systému jednosměrných
ulic. A o parkování nemluvě…
Zkusme tedy vlak. Na počátku dvacátého století začal jezdit z Prahy do Paříže rychlík,
který dlouhá léta vyjížděl z Wilsonova nádraží v 11.15. Tenhle „Pařížák“ jezdil až
do počátku devadesátých let dvacátého století a pak jaksi zmizel v propadlišti
železničních dějin, takže o Nezvalových vagons-lits si dnes můžeme nechat jenom
zdát. Vlak dnes nahradily autobusy, ale ruku na srdce, romantiku dýchavičných lokomotiv
a snopy jisker, letících tmou, tyhle neosobní cars nahradit nedokážou. A autobusové
nádraží na bulváru generála Gallieniho nemá ani zdaleka atmosféru
Východního nádraží, kde měly rychlíky vypravené z Prahy konečnou stanici. Pak
stačilo vyjít z nádražní budovy a člověk se mohl pěšky – uf uf – dostat po Štrasburském
bulváru do samého srdce Paříže.
Zbývá tedy letadlo. Když si dnes čteme z průvodce z roku 1927, jako bychom zavítali
do jiného světa: „Dopravu cestujících a zavazadel na vzduchové linii Praha–Paříž
a zpět obstarává Compagnie internationale de navigation aérienne. Cesta přes
Německo se zastávkou ve Strasbourgu trvá asi šest hodin a její cena rovná se
přibližně výši I. třídy rychlovlaku.“ Dnes se dostanete z Prahy do Paříže za půldruhé
hodiny čistého letu. Jenomže „aeroplány“ už dávno nelétají z kbelského letiště, letenky
poněkud podražily a cesta sama jistě postrádá kouzlo a dobrodružství prvních vzduchoplavců.
Naditý boeing vás „vyplivne“ na letišti Charlese de Gaulla. Antoine de
Saint-Exupéry tu už sice dávno nesedává za kniplem svého dvouplošníku, zato vás
čeká další labyrint a babylon dohromady.
Ale ať už cestujete autem, vlakem, autobusem nebo letadlem, stejně se nakonec ocitnete
v metru. Pařížské podzemí je provrtané jako ementál a některé stanice, jako
například Châtelet, připomínají včelí úl. Ale pařížské metro už má přece jen kouzlo
města, jehož atmosféra, budete-li pozorní a budete-li jen trochu chtít, je neopakovatelná.
Když devatenáctiletý Léo Malet přijel poprvé do Paříže, André Colomer – o obou
bude ještě řeč – mu řekl: „Ty jsi přijel metrem? Je to prima, viď? Za devět sous můžeš
objet Paříž třeba stokrát, když budeš chtít. Neuvidíš sice nic, ale zato můžeš snít.“
Dnes je cesta poněkud dražší, ale snít se tam dá i tak. Nevěříte? Tak zkuste zaparkovat
auto někde u Porte de Pantin, nasedněte do linky číslo pět a jeďte až na stanici na
náměstí Bastily. Tam přesedněte na linku číslo jedna a pokračujte směrem na Défense.
A vystupte třeba na stanici Concorde.
Jeden z východů téhle stanice, která není nijak hluboko pod povrchem, vede na
chodník lemující mříže Tuilerijské zahrady. Stačí pak udělat pár kroků a Paříž vás
rázem oslepí a ohluší. Nad všemi hluky a vjemy však převládá pocit úžasu. Před vámi
leží město, které znáte, byť jste v něm třeba nikdy nebyli. Všechno je jaksi důvěrně
známé: vztyčený ukazováček Eiffelovy věže na obzoru, vjezd na Champs-Elysées
vroubený platany, za mostem Svornosti Bourbonský palác, po pravici rue Royal a na
jejím konci důstojné sloupoví kostela Madelaine, přímo naproti největší pařížské
náměstí s prastarým egyptským obeliskem a nádherná osa spojující starobylý Louvre
s moderní čtvrtí Défense vzdálenou několik kilometrů. Kolem fontán se tlačí turisté:
„Tohle jsem už někde viděl…“
„O tom jsem slyšel. Četl…“
„Ve filmu?“
„V knize“
„Kde…?“
A prsty netrpělivě listují v průvodcích, kterých dnes světová nakladatelství a cestovní
agentury chrlí po stovkách. Najdete v nich kde co. Jak se nejlépe dostat z náměstí
Concorde na Montmartre, kam zajít na večeři a kde se lacino ubytovat, v kolik
začínají hrát divadla a kolik stojí vstupné do Folies-Berg`ere a…
Jenomže já (a věřím tomu, že i vy) jsem listoval v jiných knihách. Jejich autoři sice
turistické průvodce nikdy nepsali, a přesto mě dokázali po tomto „městě světel“
provést naprosto dokonale. A že jich, mesdames et messieurs, bylo požehnaně! Tak
za prvé pan Alexandre Dumas. Vidím ho, jak kráčí ulicí Saint-Honoré a šosy jeho
kabátu za ním vlají jako středověké praporce. On to byl sice mystifikátor a kujón nad
kujóny, ale byl to právě Dumas, kdo naše dětství jako první provedl po ulicích
Hrobníků či U starého holubníku a s kým jsme nedočkavě čekávali v královských
předpokojích Louvru. A za Dumasem kráčí řada dalších výjimečných průvodců. Je
mezi nimi i Victor Hugo, po jehož boku poznáváme Jeana Valjeana, je tu i Balzac nebo
Zola. Eug`e n Sue nese v podpaží šest svazků svých Tajností pařížských a Paula Févala
doprovází po pařížských ulicích jakýsi prapodivný hrbáč. Ale jsou tu i jiní. Před montmartreským
Červeným mlýnem vyťukává v pařížské dlažbě rytmus dávných dob
hůlčička pana Toulouse-Lautreka. Po Nábřeží mlh kráčí i Jean Gabin a v Olympii
vyzpěvuje „soví mládě“ Piaf. Fantomas si tu vykračuje s Ars`e nem Lupinem a komisař
Jules Maigret si na nábřeží Zlatníků zapaluje svou pověstnou dýmku. V kavárně
Flore na Saint-Germain-des-Prés usedá ke skleničce bílého Boris Vian a vedle, U dvou
mandarínů, listuje Breton jakousi knihou. Jsou tu i Češi. Alfons Mucha, Jindřich
Štyrský, drobná Toyen i Josef Šíma…
Ale my si dnes za průvodce zvolíme někoho mnohem originálnějšího. Má podivné
jméno – Nestor Burma. Nosí klobouk, jemuž se – jsme přece v Paříži – říká chapeau
melon, brýle s kulatými obroučkami, kouří dýmku a je tak trochu anarchista. Je
velký? Malý? Kulaťoučký? Od všeho trochu. Ve své carte d´identité má jako povolání
zapsáno: soukromý detektiv. Není to ovšem detektiv podle Simenona, a pokud někoho
připomíná, pak je to spíš Chandlerův Phil Marlow než komisař Maigret. A jestliže se
vypravíme hledat jeho kancelář, a to do ulice Petit-Champs, jež se nachází nedaleko
Louvru, pak to stejně bude jen fikce.
Duchovním otcem našeho hrdiny byl jistý Léo Malet, zpěvák z nepříliš seriózního
kabaretu U vzteklé krávy na náměstí Constantina Pecqueura na Montmartru, clochard
z donucení a surrealista z přesvědčení, občasný básník a především velmi slušný
autor detektivek. Přátelil se s Bretonem i s Dalím, toulal se po literárních kavárnách,
navštěvoval anarchistické kruhy, stýkal se se svobodnými zednáři a koketoval,
podobně jako všichni francouzští intelektuálové té doby, s komunistickou levicí.
Narodil se sice v jihofrancouzském Montpellier, ale Paříž se mu stala nejen
domovem, ale i osudem. Do hlavního města přijel 1. prosince 1925. Byl „ledový večer,
padala mlha a trochu sněžilo, aby byl obraz dokonalý“. Ubytoval se nejprve u přítele,
novináře a příležitostného anarchisty Andrého Colomera v rue Charenton 259 ve
12. obvodu, pak bydlel v rue Tolbiac v sousedním, 13. obvodu. Chvíli bydlel spolu
s básníkem Jacquesem Prévertem ve vile Duthy v rue Didot ve 14. obvodu a po válce
se přestěhoval do Périho ulice v 8. obvodu. Tyhle adresy nezapomeňte, všechny se
totiž později objeví v jeho románech.
Nápad psát detektivky, které se budou odehrávat na pozadí Paříže, nebo chcete-li,
v pařížské „dekoraci“, se zrodil někdy na počátku padesátých let. „Každý čtvrtek jsem
se se svým desetiletým synem vydával na toulky po Paříži. Jezdili jsme autobusem až
k Orleánské bráně a odtamtud jsme chodívali pěšky. Většinou jsme se potulovali
kolem Zimního velodromu a při pohledu na Paříž, který se nám z těch míst
otvíral – bylo vidět metro, vyjíždějící na viaduktu v Passy z podzemí, Seina i Eiffelova
věž –, jsem si říkal, jaká je to nádhera. A tam mě poprvé napadlo napsat sérii detektivek,
z nichž každá by se odehrávala v jiném pařížském obvodu, jehož administrativní
hranice by děj nesměl překročit.“
Pak už to šlo rychle. Hlavním hrdinou se stalo docela přirozeně soukromé „očko“
Nestor Burma, jenž vystupoval už v první detektivce s názvem Nádražní ulice 129,
kterou Malet vydal po svém návratu z německého zajateckého tábora v roce 1943.
Detektivovo podivné jméno vzniklo díky těžko přeložitelné slovní hříčce. Když Malet
četl francouzský překlad prvního dílu Dobrodružství doktora Fu Manču, narazil na
tuhle scénu: Jistý doktor Petrie pracuje ve své pracovně na londýnském předměstí,
zahaleném do typické anglické mlhy. Náhle u dveří zazvoní zvonek. Doktor jde otevřít.
U dveří stojí muž v klobouku naraženém na uši a zahalený v převlečníku: „Smith!“
vykřikne Petrie. „Nayland Smith z Burmy!“ „Všechno vlastně vzniklo z omylu překladatele,“
vzpomínal Malet později. „Místo aby napsal Nayland Smith z Birmanie (to je
francouzská verze názvu asijského státu Barmy, aby bylo jasno mně i českým
čtenářům), zachoval anglický tvar Burma. Fascinovala mě zvukomalebnost těch slov:
Nayland Smith z Burmy!“
Ale na genezi detektivova jména vůbec nezáleží. Hlavní hrdinkou Maletových knih
je totiž Paříž. Paříž se svými uličkami a zákoutími, Paříž se svým magickým tajemstvím,
jež obestírá každou čtvrť, Paříž průchodů, dvorků a zahrádek, Paříž květinářek,
kamelotů, dělníků ze Citroënky a pouličních prodavačů, Paříž flašinetů, harmonik
a kabaretů, Paříž komínů a střech, pod nimiž se denně odehrává nespočet
příběhů. Každá Maletova kniha – a od prosince roku 1954 do února roku 1959 jich
napsal patnáct – se skutečně odehrává v jednom z pařížských obvodů, arrondissementů,
jak se jim tu říká. Každý příběh zachovává atmosféru čtvrti i lidského panoptika,
které ji obývá. Ne náhodou nazval autorův literární agent Maurice Renault tuto sérii
Nové tajnosti pařížské. Tajnosti, za jejichž rozluštěním se brzy vydali okouzlení
čtenáři po milionech. Maletova Paříž, Paříž Nestora Burmy oživila cosi, co v tomhle
městě dřímá po staletí. Říkejme tomu třeba génius loci.
K prvnímu rozdělení Paříže na administrativní obvody došlo během Velké francouzské
revoluce. Nařízením konventu ze dne 11. října 1795 byla Paříž rozdělena na
dvanáct obvodů. O pětašedesát let později došlo k dalším změnám. Rozrůstající se
město bylo tentokrát rozděleno na dvacet obvodů, jejichž hranice zůstaly dodnes
víceméně stejné. Číslování jednotlivých obvodů bývá přirovnáváno ke spirále šnečí
ulity, která se roztáčí od prvního obvodu, tedy od Louvru, směrem doprava. Každý
arrondissement se skládá ze čtyř quartiers, jež si většinou uchovaly historické názvy.
Malet své příběhy zasadil do patnácti z nich. Pět z nich vynechal (VII., XI., XVIII.–XX.).
„Ne všechny čtvrti mi přirostly k srdci,“ přiznal se v jednom z mála novinových
rozhovorů, které kdy poskytl. I tak je to ovšem úctyhodné dílo a kartografie Paříže
tak získala vskutku originální doplněk.
Léo Malet zemřel v roce 1996 ve svém venkovském domě ve vesničce Chatillon-
-sous-Bagneux, ležící poblíž Paříže. A tak se ho nemůžeme zeptat – až budeme
nedočkavě přešlapovat na náměstí Concorde a hledat průvodce – jestli by nás po
Paříži neprovedl právě on. Jestli by nám ji neukázal po svém. A jestli by nám nepůjčil
detektiva Nestora Burmu, abychom mu mohli klást zvědavé otázky.
A já myslím, že by to dovolil. Že by ho to potěšilo. A že by šel dokonce s námi.
Narazil by si jen klobouk do čela a zapálil dýmku, aby vypadal stylově.
Tak tedy pojďme. Poodhrňme oponu, za níž se skrývají naše Nové tajnosti pařížské.

Recenzie a kritiky

Rok vydania: 2012 ISBN: 9788073886400 Rozmer: 180×180 mm Počet strán: 248 Väzba: pevná s prebalom Jazyk: čeština

Zaradené v kategóriách