✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup

Známý reportér se během své kariéry zabýval mnoha napínavými, hrůznými kauzami i společenskými a politickými aférami. Za cenu ohrožení vlastního bezpečí se pokoušel rozplétat pavučiny skandálů a vazby mezi politiky a podsvětím. A tyto reportáže pak těsně přes uveřejněním kdosi zakázal... Teď je Martin Čáp čtenářům předává v knižní podobě.

Ukážka textu z knihy

Mystéria otevřené hlavy
Za chvíli to mělo vypuknout.
Aleš Petrák nervózně čekal, až dramaturg z oddělení aktuální
publicistiky České televize vykoukne ze své kukaně, kterou honosně
nazývali kanceláří, a pozve ho milostivě dál do místnosti
maximálně dvakrát dva metry, která byla věčně zatuchlá, protože
okno bylo až úplně u stropu. Dokud někdo nevyskočil na židli,
nedalo se tu větrat. Inu, relikt komunismu. Asi tenkrát nepočítali
s tím, že by pracovníci televize chtěli trochu čerstvého vzduchu.
Aleš byl nedočkavý. Za dveřmi kanceláře právě probíhala
„schvalovačka“ první reportáže, kterou připravil do Monitoru, což
byl prestižní pořad, jehož náplní byly aktuální reportáže. Redaktoři
v něm rozkrývali případy společenských nešvarů, ale jednou za
čas poukázali i na něco pozitivního nebo neobvyklého.
Přestože Aleš netočil poprvé, neměl nejlepší pocit. Když je
člověku pětačtyřicet a pohybuje se mezi třicátníky a ještě mladšími,
pro něž jsou obdobné příspěvky v prestižním pořadu stejně
běžné jako houska na krámě a kteří se nemuseli podrobovat oné
nepříjemné a do jisté míry i ponižující proceduře, jakou je schvalování,
nebylo se co divit.
Chápal, že žádný soudný dramaturg nepustí na obrazovku
hned první věc od reportéra, který v redakci ještě nic nepředvedl.
Jeho pocity byly asi jako před návštěvou zubaře. Člověk ví, že to
nebude nic příjemného, ale až ta počáteční hrůza pomine, může
se vám ulevit. Tedy v případě, že nenastanou komplikace.
Jen ho štvalo, že schvalování probíhalo bez něj. Přišlo mu to
hodně neuctivé. Kdyby měl dramaturg nějaké výhrady, byl on
jediný kompetentní na ně reagovat. Ve své reportáži znal doslova
každý centimetr. Věděl takřka nazpaměť, jak jsou za sebou sestříhány
jednotlivé záběry. Uměl by dokonce předříkávat komentáře
i rozhovory. Místo toho, aby byl uvnitř, trčel bezmocně venku.
Přecházel po chodbě kolem dramaturgovy kanceláře sem
a tam. Vždy však jen tak daleko, aby byl nadosah, kdyby dramaturg
najednou vyhlédl a zavolal na něj. Moc mu záleželo na tom,
aby všechno dopadlo pokud možno co nejlépe a bez nějakých
zbytečných zádrhelů.
Úspěch této reportáže podmiňoval další možnou spolupráci
s redakcí Monitoru.
Samotný námět na reportáž z unikátní operace mozku se vůbec
neprosazoval jednoduše. Možná to zní neuvěřitelně, ale bylo
to tak. I on si naivně představoval, že až přijde za dramaturgem
a sdělí mu tak exkluzivní téma, tak když minimálně nepadne na
zadek, určitě nebudou žádné výhrady…

Seděli tenkrát v téže zakouřené kanceláři, před níž teď čekal,
s dramaturgem pořadu Monitor Jiřím Koniášem. Ten se tvářil
značně otráveně. Přestože dost kouřil a nevyhýbal se ani alkoholu,
byl zdravý jako tuřín. Kdyby ho nechytly dvakrát do roka
zuby, doktory by ke svému životu vůbec nepotřeboval. Témata
ze zdravotnictví, pakliže nedokazovala nějakou zlodějnu, ho proto
vůbec nezajímala.
„Co už může být výjimečnější, než uvést diváky do tajů a téměř
až magických funkcí našeho mozku během operace, kterou
provede naše neurochirurgická jednička, profesor Najbrt?“ snažil
se ho Aleš Petrák přesvědčit o jedinečnosti zamýšleného tématu.
Ostatně jiný námět momentálně po ruce neměl, respektive ne
ve stavu, aby se dal co nejdříve točit.
Koniáš poslouchal, dokonce si nechal třikrát vysvětlit některé
detaily, ale zdálo se, že ho daleko víc zajímá osud mouchy, která
se chytla do pavučiny v rohu u stropu. Koniáš byl přibližně stejně
starý jako Aleš, menší štíhlé postavy a budil dojem, jako by
právě vyložil vagon antracitu.
„Je to takový málo konfl iktní,“ zhodnotil námět znuděně.
„Možná že to není zcela konfl iktní,“ připustil Aleš. „Ale dramatické
je to až až. Jedná se o ojedinělou operaci mozku, které
se dělají maximálně dvě do roka. Pacient má tumor mezi oběma
hemisférami, tedy nádor mezi mozkovými polokoulemi,“
opravil se rychle, protože si nebyl jist, zda by Koniáš věděl,
o čem hovoří. „Bude vůbec zázrak, jestli se k nádoru operatér
dostane… A pak bude další zázrak, jestli se mu ho podaří dostat
ven… To je příběh o lidské odvaze, odpovědnosti, snaze
a umu, Jiří.“
Aleš už věděl, že takový zákrok je stejně napínavý a plný zvratů
jako perfektní thriller.
„Já vím,“ opáčil Koniáš unaveně, „ale my děláme pátrací žurnalistiku.
Kdybys tam našel něco negativního nebo špatného, to
by pak byla jiná. Třeba že pacient musel dát doktorovi úplatek,
aby ho vůbec operoval!“
Podle jeho výrazu i tónu hlasu bylo jasné, že své námitky myslí
vážně. A nejen on. Byl to všeobecný trend žurnalistiky, která se
dostala do polohy, kdy můžete komukoli co nejsrdečněji vynadat
a znectít ho i s plnou adresou a vše je v pořádku. Ovšem někoho
adresně pochválit se rovnalo okamžité ťafce za skrytou reklamu.
„Pacient těžko mohl dát úplatek, protože je už tři neděle
v bezvědomí a předtím byl částečně ochrnutý,“ vysvětloval Aleš.
„Takže tudy asi cestička nepovede.“
„To nevadí. Třeba nějaký ten úplateček museli dát příbuzní,“
neztrácel naději Koniáš.
Opět trefa vedle. Pacient byl zcela osamělý muž dožívající
v domově důchodců. Aleš se o tom raději ani nezmiňoval. Začínal
se ho pomalu zmocňovat pocit marnosti.
„Já chci natočit ten zázrak. Představ si, že se probere a bude
vnímat, a dokonce vstane a bude chodit,“ zkoušel naposled přesvědčit
dramaturga a dotyčnou scénu mu prakticky celou předehrál.
„Víš, ten nádor utlačuje pohybová centra. A když se operace
povede, bude to stejné podobenství, jak Kristus uzdravuje Lazara.
Vážně to tak vypadá. Na jedné straně pacient a tajemný mozek,
jehož tajemství jen trošinku poodhalíme. Na straně druhé –
lékař a pacient. Lékař by mohl být ten, který stejně jako Kristus
tomu pacientovi řekne: ,Vstaň a choď!‘“
Před očima mu probíhal celý děj tak, jak si ho fi ktivně nalinkoval.
V jeho představách to nemělo chybu: po sekvencích
z operačního sálu, kde operatérský tým ze sebe vydává všechen
svůj um a síly, se dostáváme na pooperační oddělení. Pacient po
výkonu leží se zavázanou hlavou na posteli. Má zavřené oči, do
těla mu vedou infuze a další šlahouny. Na stolcích kolem něj
pípají a mrkají různé přístroje – pro zvýraznění dramatického
momentu.
Dlouhou chodbou přichází profesor Najbrt. Jeho kroky se
rozléhají po chodbě jako v kostele. Zamíří do pooperačního pokoje.
Chvíli stojí nad pacientem a kontroluje výsledky na přístrojích.
Pak si nechá od službu konajícího doktora odreferovat,
jaký je pacientův aktuální stav. Nakonec se nad něj skloní a řekne
mu: „Pane Novotný, slyšíte mě?“
Pacient zakývá hlavou a pomalu otevře oči.
„Budete zase jura,“ oznámí mu Najbrt. Sestře pak nadiktuje
dávkování medikamentů a přejde k dalšímu pacientovi.
S Koniášem to ani nehnulo.
„Rozumíš, já si prostě investigativní reportáž představuju jinak…“
odmlčel se a hledal vhodná slova.
Jestli mi teď začne povídat, co je to pátrací žurnalistika, asi se neudržím,
říkal si Aleš v duchu. Když před deseti lety začínal Koniáš
v Kurýru, což nebyly vůbec špatné noviny, u Aleše v oddělení jako
absolvent architektury, který svůj obor nechtěl dělat, protože se mu
zdál málo dobrodružný, o žurnalistice nevěděl zhola nic. A teď bude
poučovat! Nebylo však příliš diplomatické vzhledem k zamýšlené
spolupráci, mu tuto epizodu připomínat, usoudil Aleš.
Také ho napadlo, jak příhodné má dramaturg jméno. Představoval
si, jaké vyvrcholení této absurdity by bylo, kdyby ve fi -
nále spálili na poradě jeho scénář a označili ho za kacíře, který
nejen že unavuje velmi vytíženého dramaturga, ale také vlastně
ohrožuje svým diletantstvím svobodu slova ve veřejnoprávní televizi.
Takhle by to nevymyslel ani Woody Allen.
Raději zanechal bláznivých, i když zábavných fi kcí a pro změnu
teď zas on předstíral, že Koniáše napjatě poslouchá.
Naštěstí přednáška nebyla dlouhá a Koniáš se spokojil jen
s tím, že znovu zopakoval, jak jsou v příspěvcích, které vysílají,
důležitá tajemství, příběh, rozpor a kontrapunkt.
„A tohle všechno já u tvé látky nějak postrádám,“ zakončil
svůj výklad a bezmocně tleskl.
Asi mluvíme každý jiným jazykem, říkal si Aleš, protože byl
přesvědčen, že tohle všechno jeho příběh má. Jaké může být větší
tajemství než to, zda jeden z hlavních protagonistů přežije, či ne?
Jaký může být napínavější příběh, než snaha zachránit pacientovi
nejen život, ale především důstojný a kvalitní život? O rozporech
a kontrapunktech ani nemluvě.
Jenže tyhle argumenty na Koniáše vůbec nezabíraly. Seděl jako
pařez a podobně se tvářil. Aleš neměl už moc na výběr, jak ho přesvědčit.
Tušil, že má poslední pokus a pak bude mít zkrátka smůlu.
Nemělo cenu tedy Koniášovi vysvětlovat, co jeho téma obsahuje.
„Jiří, tohle je veřejnoprávní televize,“ zkusil ho ještě jednou
naléhavě přesvědčit, až ho to samotného překvapilo.
„Chápal bych, kdyby takový námět odmítla soukromá televize.
Ale vy byste měli mít v náplni ukazovat i věci, které se povedou
nebo jsou nedejbože pozitivní. Zvlášť ve zdravotnictví, které
už takhle stojí za starou bačkoru.“
Koniáš si zapálil a podíval se kamsi do stropu, jako by čekal,
že ho třeba osvítí duch svatý. Chvíli tak setrval, a když zřejmě nic
nechtělo rozhodnout tu záležitost za něj, pokrčil rameny.