Nakúp aspoň za 39€ a poštovné máš úplne zadarmo!

Kniha Jak úspěšně (ne)stárnout aneb sexy až do hrobu (Olga Strusková) [CZ] - Olga Strusková

Jak úspěšně (ne)stárnout aneb sexy až do hrobu (Olga Strusková) [CZ]

Táňa Fischerová, Květa Fialová, Marie Retková, Vladimíra Dvořáková, Helena Illnerová, Magdalena Dietlová a mnohé další ženy...

Olga StruskováXYZ (2012)

🍌 Odosielame o 3 dni.
19,99€
Zľava 7%
18,59€

Táňa Fischerová, Květa Fialová, Marie Retková, Vladimíra Dvořáková, Helena Illnerová, Magdalena Dietlová a mnohé další ženy nám dokazují, že věk nehraje žádnou roli a stárnout se dá s elegancí. To zaujalo a inspirovalo režisérku a publicicstku Olgu Struskovou k vytvoření knihy složené z rozhovorů s těmito úspěšnými a uznávanými dámami, které navíc doplňují názory odborníků na ženskou krásu.

Ukážka textu z knihy


Blanka Adensamová
Živote, postůj, já jsem tvůj…
S touto zajímavou, příjemnou a pohlednou dámou jsem se setkala
před lety při jedné společenské akci. Moc hezky jsme si
tenkrát popovídaly. Kromě skla, k němuž jsem získala vztah
v mládí, jsme si povídaly také o Japonsku, kde jsem mnohokrát
točila fi lmy a ona zase vystavovala své skleněné sochy. Od našeho
prvního seznámení jsme se však víc než deset let neviděly,
a tak jsme své nynější setkání začaly stručnou rekapitulací
uplynulých let. Došlo pochopitelně i na osobní věci. Když
jsem ji pochválila, jak pořád pěkně vypadá, sklopila oči a pak
s rozpačitým úsměvem ve tváři, jakoby omluvně, pravila: „No,
už to není, co to bývalo. Přibrala jsem pár kil kvůli hormonům
na štítnou žlázu.“ Odpověděla jsem: „A já zas kvůli své lenosti.“
Srdečně jsme se obě rozesmály a těch uplynulých deset let jako
by vůbec nebylo. A tak jsme si začaly uvolněně povídat.

Pocházíte z Turnova, tedy z kraje šperkařů, jak to, že jste se rozhodla
věnovat sklu, a ne tvorbě šperků?
Šperk mě nelákal, zato sklo mělo pro mne v sobě cosi magického.
Třeba jen taková jasnovidecká koule, co ta v sobě skrývá
magie a kouzel! Jednou, ještě jako dívka v pubertě, jsem se dostala
do jakési sklárny, kde jsem viděla, jak sklo vzniká, a úplně mě to
podmanilo. Ve chvíli, kdy se oheň a písek proměnil v kapalinu, která
se ve vteřině změnila ve studený křišťál připomínající led, jsem
si připadala jako svědek čehosi velice mysteriózního. Myslím, že
na většinu lidí tavení skla takhle nějak působí, protože při něm
vznikají až zázračné okamžiky. Ve středověku bylo sklo vzácností,
byla to doména pouze královských nebo šlechtických rodů. Je to
prostě neobyčejná surovina.

Po absolvování Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném
Brodě jste studovala na VŠUP u profesora Stanislava Libenského,
což je pro sklářského výtvarníka asi ta nejlepší vizitka.
Byl to jeden z nejlepších profesorů na Vysoké škole uměleckoprůmyslové,
nesmírně chytrý a talentovaný člověk a také výborný
pedagog. Vlastní děti neměl, a tak se velice věnoval nám, svým
posluchačům. Byli jsme pro něj jako rodina. Pan profesor Libenský
byl také velmi zábavný, měl obrovský komediální talent. Když
se rozpovídal, mohli jsme na něm všichni oči nechat a naslouchali
jsme mu hodiny a hodiny. Měl přehled o celosvětovém moderním
umění, takže nás nevyučoval jenom sklu. Věnovali jsme se převážně
volnému umění – kresbě, malbě nebo sochařině – a teprve
v závěru semestru jsme dělali klauzurní práce ze skla. Díky tomu
jsme byli velice dobře vyškolení i v ostatních oborech tvorby, což
nám kolegové z jiných ateliérů na škole záviděli. Bylo to moc pěkné
studium.

Sama mám sklo velice ráda, protože pocházím z kraje, kde se
vyrábí, ale vím také, jak fyzicky náročná práce to je. Jako středoškolačka
jsem totiž chodila na povinnou praxi do skláren…
Máte pravdu, výroba skla je nesmírně těžká a fyzicky náročná.
Myslím, že teprve po letech jsem pochopila pana profesora Libenského,
proč do svého ateliéru nechtěl vůbec brát holky. Vždycky si
vybíral hlavně kluky, jen jednou začas se k němu dostala nějaká dívka.
Jak sám říkával, prý proto, aby u něho v ateliéru nebyla nuda…
(smích). Myslím, když to spočítám, že nás u něho studovalo od prvního
do šestého ročníku maximálně pět. Dneska mu dávám za pravdu,
protože to je tak velká dřina, že ji může skutečně zvládnout jenom
mužský. Jsou to tuny materiálu, sádry, písku, forem, s nimiž se
musí do pece, z pece, do auta a do jiných dílen, protože například
skleněné sochy, které dělám já, ve sklárně dělat nelze. Co si v ateliéru
vymodeluji, na co udělám formy, utavím, musím ještě rozvážet
po speciálních dílnách. Každá ta dílna stojí několik milionů a já ji
potřebuji tak jednou za půl roku, takže pro mne by neměla smysl, ale
bez ní se neobejdu. Jsou to vlastně takové řemeslné ateliéry, kde se
sklo brousí, pískuje, leští a podobně. Je v nich většinou zaměstnáno
jen několik lidí, no a právě za těmi musím, abychom to mé dílo společně
dotvořili.

Jak se vám se skláři spolupracuje?
Na úzkou spolupráci s nimi jsem si zvykla již během studentských
let, kdy jsme každým rokem jezdili tři týdny v září na povinnou vysokoškolskou
praxi do sklárny Karolinka. Takže kraj, z něhož pocházíte,
jsem měla možnost dobře poznat. Valašsko a Beskydy jsou krásné
a jsou tam taky bezvadní lidé. Místní skláři měli pokaždé radost
z toho, když jsme mezi ně přijeli. Obdivovali jsme je, protože dokázali
zrealizovat to, co jsme si my vymysleli. Popouštěli jsme uzdu
fantazii, aniž bychom znali praxi, a tak mezi těmi zkušenými foukači
a námi vznikala taková hezká symbióza. Foukání a sklárny jsem však
již opustila, a to ze dvou důvodů – jednak proto, že při zpracování
skla hraje určitou roli také náhoda, a pak proto, že vlastně nejsem já
sama jeho celkovým tvůrcem. Navíc nikdy nevím, co přesně do detailu
může vzniknout. Proto jsem dala přednost těžšímu přístupu
tvorby a pořídila jsem si vlastní elektrické pece, kde jinou technologií
mohu do milimetrových detailů sledovat precizně svou myšlenku
od kresby přes modelování až po utavení díla. Je to sice těžší, nejnáročnější
a nejdražší technika, ale jsem při tvorbě skla naprostým
„pánem“ já. Od začátku jsem totiž chtěla pouze jedno – vdechnout
sklu duchovní rozměr a nabít ho emocemi tak jako volné umění. Teď
mi jde víc než o sklo právě o to umění.

Jak se udržujete v kondici, která je jistě pro tak náročnou práci
nezbytná?
Měla jsem to štěstí, že jsem byla vychovávaná jak k umění, tak
ke sportu. Moje maminka měla obrovský pěvecký talent, a proto
chtěla, aby ze mě byla zpěvačka. Jenže já jsem po ní talent nezdědila,
takže když jsem neuspěla na hudební škole, dala mě na balet,
na divadlo a podobné záležitosti. Tatínek, veliký sportovec, měl jako
koníček kreslení, a tak mě učil kreslit a zároveň mě vedl ke sportu.
Dělala jsem gymnastiku, krasobruslení, lyžování, skoky do vody,
plavání, sportovala jsem celý svůj život. Dodnes vášnivě ráda lyžuji,
dřív jsem se víc věnovala sjezdu, ale teď mám mnohem raději běžky.
Miluji dlouhé trasy, když jsem na horách, uběhnu denně dvacet až
třicet kilometrů a přitom si vychutnávám pohled na krajinu. Myslím
si, že sport je obrovská fyzická pomoc. V sedmdesátých letech
jsem často pobývala v Americe, kde nastala móda joggingu. Velice
mě nadchl, a tak jsem v New Yorku a také v Kalifornii začala běhat
společně s Američany. V té době nebyl u nás jogging ještě zdaleka
známý, ale tam už to bylo plné elánu a svobody, což mi připadalo
úžasné. V joggingu jsem pokračovala i po návratu do Čech, i když
tady na mne lidé koukali jako na blázna (smích). Běhala jsem všude,
ať jsem jela, kam jsem jela, doma i v cizině, celkem deset let. Každý
den šest kilometrů čili třicet minut, což je doporučená doba pro
zdraví. Časem to začne na člověka působit téměř jako droga, protože
produkce endorfinů se pro něj stane tak příjemná a příznivá,
že když nemůže výjimečně třeba čtrnáct dní běhat, cítí to jako úplnou
absenci. S pravidelným běháním jsem přestala až v těhotenství,
a pak už jsem se k joggingu nevrátila. Těch deset let určitě přispělo
k mé dobré fyzické kondici. Teď k ní přispívá jóga, které se věnuji
již devět let.

Řekla bych, že s běháním v přírodě souvisí asi také hledání inspirace
pro vaši tvorbu…
Na přírodu jsem velmi napojená a hodně z ní čerpám. Hlavně mi
však dává životní sílu. Mám v jižních Čechách chalupu s ateliérem
a obrovskou zahradou, ve které ráda relaxuji. Cítím se v ní naprosto
šťastná a svobodná. Nejraději po ní chodím ráno, bosá, v noční košili,
a poslouchám ticho. Napadá mne tam mnoho myšlenek a beru z ní
spoustu inspirace. Hodně mých skleněných soch je inspirováno přírodou,
třeba listy na stromech, jejich chvěním a vlněním ve větru či
jiným přirozeným pohybem. Nevycházím z přírody jako realista, ale
napadají mě v ní myšlenkové procesy pro další ztvárnění života. Jinou
mou velkou inspirací je láska a taky křídla, vytvořila jsem několik
variant, na kterých jsem pracovala hodně let. Jedna z prvních získala
na světové výstavě v Japonsku cenu. (Dívám se na krásnou barevnou
fotografi i skleněné sochy křídel, nazvané Přání a tužby, a vůbec se Japoncům
nedivím.) O Japonsku bych mohla hodně vyprávět, byla jsem
tam mnohokrát a mám odtamtud až neuvěřitelné zážitky. Japonci dovedou
člověku věnovat tolik pozornosti, zdvořilosti, obdivu a péče, že
jsem se leckdy cítila jako „anglická královna“ – například když mne
na letišti čekala celá delegace s černými limuzínami a osobní asistentkou,
obrovské hotelové apartmá a cesty po celém Japonsku… No,
bylo to jako sen. Tím hůř prožívám zprávy o katastrofách, které se
tam čas od času dějí.

Říká se „oko – do duše okno“, ale vy raději ztvárňujete rty, zejména
ty ženské. Proč si myslíte, že jsou tak důležité?
Rty jsou symbolem polibku a polibek je nekrásnější symbol lásky.
Zároveň je to velmi významný akcent lidské tváře. Myslím si, že
symbolizují i to, jaký má člověk charakter, je-li smyslný, vášnivý, racionální,
skoupý, úzkoprsý… Rozhodně rty o člověku hodně řeknou.
A láska je podle mne v životě to nejdůležitější. (Její tvář rozzáří tajemný
úsměv.)

Žijete teď láskou?
Přiznávám, že mírně zamilovaná jsem neustále. Láska však
může mít různé podoby. U mě je na prvním místě příroda, potom
moje dcera, a co se týče mužů, tak s těmi to mám trošku problematické,
protože já jsem velký idealista (smích)…

Jak vychováváte svou dceru, je po vás, zdědila váš talent?
Dcera se mi narodila před 23 lety, shodou okolností v Kalifornii.
Je úžasná, zdědila můj talent, avšak já jsem jí celý život rozmlouvala,
aby se vydala v mých stopách, až se mi to podařilo. Jsem skutečně
ráda, protože moje profese je hrozná řehole, a navíc dnešní výtvarný
svět je hodně krutý a zlý, proto bych jí ho nepřála. Já sama jsem
možná až naivní, ale taková prostě jsem. V mládí jsem si představovala, jak zasvětím život umění, a pak že budu mít velikánskou rodinu
a stůl plný dětí. Chtěla jsem mít aspoň čtyři, ale dnes jsem i za jednu
dceru vděčná. Žijeme spolu a máme krásný vzájemný vztah. Proto
mi asi dala nakonec za pravdu, všechno pečlivě zvážila a pak se rozhodla
pro fakultu mezinárodních vztahů, obor právo a podnikání.
Pohybuje se v úplně jiném světě než já a já jsem za to hrozně ráda.
V září loňského roku ukončila bakaláře a teď pokračuje úspěšně dále.
Ona je moje velké štěstí.

Zmínila jste se mi, že jste si sen o velké rodině splnila částečně
prostřednictvím adopce na dálku. Co vás k ní přimělo?
Asi ten můj idealismus a pak obdiv k Matce Tereze a jí podobným
lidem, které tíží bída dnešního světa. Cítila jsem, že adopcí na dálku
mohu nějakému dítěti usnadnit život, a tak jsem se jednoho dne
octla v pražské Arcidiecézní charitě. Podle fotografie a zaslaných informací
jsem se rozhodla pro adopci tehdy dvanáctiletého indického
chlapce jménem Ragavendra. Líbila se mi jeho přiložená charakteristika,
v níž se psalo, že je to milý a společenský chlapec, který rád
hraje divadlo, pomáhá doma mamince s domácími pracemi, zejména
s nošením vody, že má moc rád všechny členy své rodiny a také že
má kočku, kterou často nosívá na rameni a rád si s ní hraje. Účastní
se prý všech školních aktivit, a díky své dobré povaze je oblíbený
u učitelů. Dále jsem se z dokumentace dozvěděla, že oba jeho rodiče
jsou negramotní, matka roluje tabák, otec žádnou stálou práci nemá,
a tak musí rodina čelit mnohým problémům. Kvůli nedostatku peněz
přestali posílat do školy Ragavendrova bratra i sestru, a proto by si
přáli vzdělání alespoň pro Ragavendru, ale potřebují k tomu podporu.
A to byl důvod, proč jsem se přibližně před pěti lety rozhodla
přispívat na chlapcovu školní docházku. Dostávám od něj dvakrát
do roka dopis, v němž mi pokaždé děkuje za to, že může studovat,
kreslí mi obrázky a také mi posílá kopie svých vysvědčení. Dělá mi
radost. Kdybych měla mnohem víc prostředků a jednodušší život,
klidně bych dětí, jako je on, adoptovala třeba deset…

Co ještě vám v životě dělá radost?
Tak třeba náš pejsek, potom ta zahrada, jak už jsem se zmínila,
a umění. Když si ho dělám sama pro sebe, tak mi taky dělá radost, ale
ztrpčují mi ho okolnosti, které nás obklopují. Myslím si, že v dnešním
světě je umění mírně pohřbíváno, dokonce někdy mám pocit, že
spěje až k zániku, stává se virtuálním… Kýče vládnou světu čím dál
víc. Mám obavu, že lidé nejsou k umění dostatečně kultivovaní, že je
k němu nic nevede a že ani nepociťují jeho potřebu, až na výjimky,
jako ve všem…

Jazyk: český Rok vydania: 2012 Odporúčaný vek: 15+ Rozmer: 165×235 mm ISBN: 9788073885908 Počet strán: 496 Väzba: pevná s prebalom

Zaradené v kategóriách