"Kdy? zrovna pí?u pro desetileté lidi, sna?ím se představit si sebe v deseti. V roce 1953 umřel tyran Stalin a i jeho nohsled, ná? â??milovanýâ?? prezident Gottwald, zaklepal bačkorama. Popravovalo se tehdy i za víru. Nebo za lásku k rodné hroudě se zavíralo na dlouhá léta do děsivých ?alářů."
Vratislavu Brabencovi se pro děti nepí?e snadno. Říká, ?e se mu nechce něco si pro ně vymý?let, vě?et jim na nos bulíky. A taky ?e jim nemů?e psát ani o ?enských, ani o chlastu nebo pod jeho vlivem, jako tomu bylo v případě jeho kní?ky - básně v próze Karlín přístav, kterou napsal v deliriu po propité noci. Přesto cítí, ?e je tu pár věcí, které by se mláde?i říct měly, pár věcí, pro které stojí za to ?ít a taky se za ně postavit, kdy? je potřeba, a někdy dost bojovně. I dnes jsou mezi námi domovní důvěrnice, které se zasadí o to, aby byl skácen nepohodlný strom, nebo u?vanění zákonodárci, jim? je osobní prospěch nad v?echny zákony. A je potřeba na ně tu a tam dohlédnout a taky se umět radovat i z těch nejprost?ích věcí:
"Mě ale stejně nejvíc tě?í a baví le?et v trávě. Jen tak. Mezi zuby stéblo kostřavy nebo jílku, kolem spousta pampeli?ek " Barevné texty básníka, nedostudovaného teologa, zahradníka a saxofonisty PPU, V. Brabence, mladým si přímo říkaly o netradiční komiksové ztvárnění - zadání, jeho? se s radostí ujala Petra Josefína Stibitzová.
