✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup
Co kdyby jednoho dne kdosi kdesi přehodil imaginární výhybku a svět, jak ho znáte, jednou provždy skončil? A co kdyby si toho navíc nikdo kolem vás nevšiml? Aomame a Tengo jsou někdejší spolužáci. Ona je geniální fyzioterapeutka, která rozumí lidskému tělu jako málokdo. Jen svých znalostí občas využije k tomu, aby odeslala na jiný svět muže, na které je běžná spravedlnost krátká. On je vynikající matematik se spisovatelským talentem, který se jednoho dne propůjčí ke zdánlivě nedůležitému literárnímu podvodu. Ti dva se neviděli dobrých dvacet let, v hloubi duše ale nepřestávají myslet jeden na druhého. Oni sami se vlastně nezměnili. Jenže svět kolem nich začal být od jistého okamžiku jiný a podivný. A oni by v něm teď měli najít jeden druhého
Ve svém novém románu se Murakami pokusil propojit své dosavadní tvůrčí postupy do rozsáhlého celku, ve kterém nechává zaznít mnoha protichůdným hlasům, aby se znovu a nově zamyslel nad svými oblíbenými tématy.
Ukážka textu z knihy
Z rádia v taxíku se linulo vysílání vážné hudby na VKV. Hráli Janáčkovu Sinfoniettu. Což není zrovna skladba, kterou byste si přáli slyšet v taxíku, uvízlém v zácpě. Ani šofér nevypadal na to, že ho poslech naplňuje bůhvíjakým nadšením. Byl to pán ve středních letech, a řady aut, které se před nimi nepřetržitě táhly, pozoroval mlčky jako ostřílený rybář, který z lodní přídě zkoumá zlověstně vyhlížející oceán. Aomame, zabořená do zadního sedadla, se s přivřenýma očima zaposlouchala do hudby.
Kolik tak asi může být lidí, co jsou při poslechu úvodních tónů téhle skladby schopni určit, že je to právě Sinfonietta od Janáčka? Jejich počet se nejspíš bude pohybovat někde mezi „jen pár“ a „skoro žádní“. Aomame se ale – bůhvíproč – právě mezi „těch pár“ vešla bez problémů.
Leoš Janáček složil tuhle svou kratší skladbu v roce 1926. Úvodní téma prý původně vzniklo jako fanfára pro nějakou sportovní soutěž. Aomame si pokusila představit Československo v roce 1926. První světová válka byla ta tam, dlouholetý habsburský útlak zrovna tak, a lidé vysedávali po kavárnách, popíjeli plzeňské, vyráběli po zbrojovkách elegantní a účinné automatické zbraně a užívali si míru, který se nad střední Evropou na krátký čas rozhostil. A byly to jen nějaké dva roky, co ukončil svou smutnou životní pouť Franz Kafka. Zanedlouho se měl kdovíodkud objevit Hitler a celou tu malou a krásnou zemi slupnout jako malinu, ale o podobných katastrofách neměl tehdy ještě nikdo ani tušení. Dost možná, že právě tohle otřepané „tou dobou ještě nikdo netušil, co přijde“ představuje vůbec nejdůležitější poučení, jaké dějiny nabízejí člověku. Aomame se zaposlouchala do hudby, představila si, jak přes českou kotlinu vane příjemný vánek, a dál přemítala o historii.
V roce 1926 odešel na onen svět císař Taišó a začalo se psát období Šówa. Na Japonsko se valily temné a zlé časy. Krátké intermezzo modernismu a demokracie bylo totam a o slovo se přihlásil fašismus.
Dějiny byly jednou z Aomaminých zálib, podobně jako sport. Beletrii moc nečetla, zato dějepisná literatura se jí neomrzela nikdy. Na historii ji nejvíc bavil fakt, že se veškeré události v zásadě vážou s naprosto konkrétním letopočtem a zcela konkrétní dobou. Se zapamatováním letopočtů neměla nikdy velké problémy. Nebylo ani třeba, aby memorovala konkrétní cifry. Stačilo pochopit vzájemnou souvislost mezi jednotlivými událostmi, a příslušná data se jí vybavovala sama od sebe. Po celou nižší i vyšší střední školu byla Aomame při zkoušení z historie vždycky ta nejlepší ze třídy. Lidi, kteří tvrdili, že si letopočty nemůžou zapamatovat, nikdy dost dobře nechápala. Jak to, že nesvedou něco tak jednoduchého?
Aomame („zelená sója“ nebo taky „hrášek“) bylo její skutečné jméno. Dědeček z otcovy strany pocházel z prefektury Fukušima, z malého horského města nebo snad vsi, kde několik lidí s tímhle příjmením skutečně žilo. Ona sama se tam ale nikdy nepodívala. Než se Aomame narodila, přerušil její otec se svými rodiči veškeré styky. A matka jakbysmet. Proto Aomame nikdy v životě neviděla své prarodiče. Skoro nikam nejezdila, pokud se jí však tu a tam naskytla příležitost, měla ve zvyku listovat v místních hotelích telefonními seznamy a hledat, jestli v okolí nebydlí někdo, kdo by se jmenoval Aomame jako ona. V žádném velkém ani malém z měst, která navštívíla, však nikoho s takovým příjmením nevypátrala. Po každém z takových pokusů si pak připadala jako osamělý trosečník uprostřed nedozírné mořské pláně.
Neměla ráda ani představování. Pokaždé, když vyslovila své jméno, zatvářili se lidé udiveně, nebo dokonce znepokojeně. Aomame? Ano, Aomame, „Ao“ jako Aoi, zelená, a „mame“ jako sójové boby. A-o-ma-me. Když zrovna pracovala někde ve firmě a musela s sebou nosit vizitky, bylo všechno ještě horší. Komu svou vizitku předala, ten na ni koukal jako tele na nová vrata. Jako by to ani nebyla vizitka, ale nevítaný dopis se špatnou zprávou. Když se představovala do telefonu, bylo ze sluchátka často slyšet potlačovaný smích. A když její jméno vyvolali v čekárně na úřadě, nebo u lékaře, všichni hned zvedli hlavu a dívali se na ni. Jako by všichni jen hořeli zvědavostí, jak asi může člověk s podobným příjmením vypadat.
Sem tam se i někdo spletl a oslovil ji třeba Edamame podle solených sójových lusků, anebo dokonce Soramame podle vařených bobů – jídel, která měl každý v povědomí z restaurací jako typickou přílohu k pivu. To pak vždycky musela vysvětlovat: „Promiňte, ne Edamame (nebo Soramame), ale Aomame. Ono se to často lidem plete.“ A dotyční se pak pokaždé s křivým úsměvem omlouvali: „To nic. Ale řeknu vám, máte opravdu zvláštní jméno.“ Už by ani sama nespočetla, kolikrát si za dosavadních třicet let svého života musela tuhle větu vyslechnout. Nebo kolikrát už dělali lidé kvůli jejímu jménu trapné vtípky. Narodit se s nějakým jiným příjmením, vypadal by můj život možná docela jinak. Kdybych se třeba jmenovala Sató, Tanaka, nebo Suzuki, nebo měla jiné takové běžné příjmení, třeba by mi v životě ubylo stresu a mohla bych se na svět kolem sebe dívat víc velkoryse. Třeba ano.
Zavřela oči a zaposlouchala se do hudby. V hlavě jí znělo nádherné unisono dechových nástrojů. A pak si to najednou uvědomila. Na to, že ji hrálo autorádio v taxíku, zněla ta hudba nějak podezřele pěkně. Nebyla puštěná moc hlasitě, zvuk měl ale hloubku a šlo krásně rozeznat všechny harmonie. Otevřela oči a naklonila se vpřed, aby si prohlédla stereo v palubní desce. Přístroj byl celý černý a pyšně se leskl. Značku nerozeznala, podle celkového vzhledu však bylo jasné, že jde o luxusní výrobek. Se spoustou knoflíků a elegantním zeleným číslem na ovládacím panelu. Možná šlo dokonce o nejlepší model na trhu. Rozhodně nic, co byste mohli najít ve voze běžné taxíkářské firmy.
Aomame se znovu rozhlédla kolem sebe. Od chvíle, co nastoupila, si toho pro samé přemýšlení neměla kdy všimnout, ale tohle skutečně nebyl obyčejný taxík. Vnitřní zařízení bylo přepychové, sedadla pohodlná. A hlavně, ve voze vládlo hluboké ticho. Rámus zvenčí sem skoro nepronikal, málem jako by kabina byla opatřená nějakou opravdu kvalitní zvukovou izolací. Bylo tu ticho jako na stadioně z bezdozvukovou úpravou. Šlo asi o soukromé taxi. Mezi šoféry, co podnikají na vlastní pěst, se najdou takoví, co na své auto nelitují výdajů. Pokusila se nenápadně, jen pohledem dopátrat řidičovy licence, nic takového ale neobjevila. Auto ale nevypadalo, že by jeho majitel snad jezdil načerno. Mělo taxametr jako každý jiný taxík, a ten taxametr přesně odpočítával jízdné. Momentálně ukazoval 2150 jenů. Po legitimaci se jménem šoféra však jako by se země slehla.
„Pěkné auto, takové tiché,“ oslovila Aomame šoférova záda. „Copak je to zač?“
„Toyota Crown, Royal Saloon,“ oznámil šofér prostě.
„Je tu krásně slyšet hudba.“ „Je to tiché auto. Proto jsem si ho taky mimo jiné vybral. Pokud jde o zvukové izolace, má Toyota jedny z nejpokročilejších technologií na světě.“
Aomame kývla a pak se znovu zabořila do sedadla. V řidičově řeči jako by něco vázlo a zadrhávalo. Mluvil tak, jako by si pokaždé nechal něco důležitého pro sebe. Například (ale opravdu jen a jen například) jako by chtěl říct, že zvukovým izolacím od Toyoty se sice nedá nic vytknout, s čímsi jiným má však ta firma velké problémy. Za vším, co dořekl, narostl knedlík mnohovýznamného ticha, které pak zůstalo viset ve vzduchu ve stísněném prostoru auta jako miniaturní imaginární obláček. Až z toho Aomame začala být trochu nervózní.
„Je opravdu tiché,“ prohlásila, jako by se chtěla toho imaginárního obláčku jednou provždy zbavit. „A to stereo, co tu máte, vypadá taky na prvotřídní model.“
„Když jsem ho vybíral, musel jsem se dlouho rozhodovat,“ pronesl šofér tónem štábního důstojníka na penzi, který se pustil do výkladů o někdejších vojenských operacích. „Jenomže když někdo tráví v autě takový čas jako já, chce mít pak taky co nejkvalitnější poslech. A navíc – “
Aomame čekala na pokračování věty. Jenže žádné pokračování se nekonalo. Znovu zavřela oči a zaposlouchala se do hudby. Co mohl Janáček vlastně být za člověka v osobním životě, neměla Aomame představu. Nejspíš by ho ale v životě nenapadlo, že bude jeho hudbu někdo poslouchat zrovna v Tokiu v roce 1984, v Toyotě Crown, Royal Saloon, uvízlé na magistrále v obludné dopravní zácpě.
Jak je ale možné, že tak rychle poznala, že hraje zrovna Janáčkova Sinfonietta? Aomame to vrtalo hlavou. A jak to, že ví, že je to skladba zrovna z roku 1926? Vážnou hudbu neposlouchala s žádným zvláštním nadšením. A s Janáčkem nemá ani spojenou žádnou osobní vzpomínku. A přesto jí v momentě, co zaslechla první takty, vypluly automaticky v hlavě nejrůznější vědomosti. Jako by otevřeným oknem vlétlo do pokoje hejno ptáků. A navíc v ní hudba vyvolala zvláštní pocit jakéhosi překroucení. Nebolelo to, ani to nebylo zvlášť nepříjemné. Jen měla dojem, jako by celé její tělo se vším, co k němu patří, někdo kousek po kousku doslova fyzicky ždímal. Aomame nechápala, co se děje. To se mnou opravdu nějaká Sinfonieta dokáže udělat všechno tohle?
„Janáček,“ pronesla Aomame téměř bezděky. Jen to slovo bylo venku, napadlo ji, že to neměla dělat.
„Co prosím?“ „Janáček. To je člověk, co složil tuhle skladbu.“ „To jsem nevěděl.“ „Byl to český hudební skladatel,“ dodala Aomame.
„No tedy,“ pronesl šofér obdivně.
„Vy tohle taxi provozujete sám?“ pokusila se Aomame změnit téma.
„Ano,“ odpověděl jí šofér. Krátce se potom odmlčel. „Sám. Tohle je už mé druhé auto.“ „Moc pěkně se v něm sedí.“ „Děkuji vám. Mimochodem, paní,“ otočil k ní šofér jen docela nepatrně hlavu. „Asi máte naspěch, nemám pravdu?“
„Mám na Šibuji schůzku. Proto jsme to taky vzali přes magistrálu.“ „V kolik hodin tam máte být?“ „V půl páté“ odpověděla mu.
„Teď jsou nějaké tři čtvrtě na čtyři. To už bohužel nestihneme.“ „To je ta zácpa tak hrozná?“ „Někde vpředu se asi stala nějaká nehoda. Tohle prostě není obyčejná zácpa. Skoro totiž nepostupujeme dál.“
Aomame připadalo divné, že si šofér nepustí z rádia zprávy o dopravní situaci. Na magistrále panuje katastrofální zácpa, auto se nepohne z místa. Normální taxikář by už dávno ladil nějakou speciální frekvenci a pídil by se po informacích.
„Jak to všechno víte, když si ani nepustíte dopravní zprávy?“ zeptala se ho.
„Dopravnímu zpravodajství se nedá věřit,“ pronesl řidič. Jeho hlas zněl jaksi prázdně. „Dobrá polovina z nich jsou naprosté lži. Správa dálnic pouští do éteru, co se jí zrovna nejlíp hodí do krámu. Kdo chce vědět, co se kolem něj zrovna doopravdy děje, tomu nezbývá než se dívat na vlastní oči a uvažovat vlastní hlavou.“
„A vám tedy váš úsudek říká, že se z téhle zácpy jen tak nedostaneme.“ „Nějakou dobu určitě ne,“ přikývl tiše řidič. „Alespoň tohle vám můžu zaručit na sto procent. Jak to jednou takhle zamrzne, stane se z magistrály peklo. Je schůzka, na kterou míříte, hodně důležitá?“Zamyslela se. „Ano. Velmi. Mám se setkat s klientem.“
„To je tedy mrzuté. Je mi líto, ale asi to nestíháme.“
Řidič pak párkrát zavrtěl zlehka hlavou, jako by si chtěl protáhnout ztuhlý krk. Vzadu na šíji se mu přitom pohnula vráska, jako nějaký prehistorický živočich. Jak ten pohyb bezděčně pozorovala, vybavila si najednou Aomame ten hmotný předmět s ostře nabroušeným hrotem, který se skrývá na dně její kabelky. Nepatrně se jí zapotily dlaně.
„Co mám tedy dělat?“ „Nedá se dělat vůbec nic. Jsme vprostřed magistrály a k dalšímu výjezdu z ní se jen tak nedostaneme. Tohle není normální silnice, abyste mohla vystoupit, kde se vám zlíbí a dojet to pak z nejbližšího nádraží vlakem.“ „A kde je ten další výjezd?“ „V Ikedžiri, jenže tam se dostaneme tak nejdřív před setměním.“
Před setměním? Představila si, jak v tomhle voze tvrdne zavřená až do soumraku. Kolem stále ještě zněla Janáčkova hudba. Dusítky opatřené smyčce se linuly do popředí, jako by chtěly uklidnit vybičované nervy. Nedávný pocit překroucenosti byl už téměř ten tam. Odkud se vlastně vůbec vzal?
