✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup

Nikdy mne nenapadlo, že by má dcera stála o nějaké rady, notabene MOJE! Často mi zdůrazňovala, že ví všechno líp, protože je přece o pětadvacet let mladší! Teď je všechno jinak, ne proto, že bych zázračně omládla (což by se mi líbilo), ale protože má dcera si založila rodinu. Založila si ji v našem domě. A jednou přišla a zeptala se: Co mám uvařit, aby mě chtěl? Co mám předložit tchyni, aby pochopila, že jsem nejbáječnější na světě? Co mám sníst, abych zhubla?! A taky se zeptala úplně prostě: Co mám udělat se šunkou, aby neoschla? A tak vznikla tahle knížka! Jsou v ní totiž odpovědi na otázky mé dcery a jsou v ní konkrétní recepty i rady, jejichž pravdivost je ověřená zkušenostmi. A jestli náhodou i vy potřebujete vědět, jak rychle a bezbolestně zkrásnět a co předložit bestii, která koketuje s vaším mužem, tak se nechte inspirovat! Dobrou chuť!

Ukážka textu z knihy

Jelita mám v rodině

Mojí dceři konečně přivezli kuchyň. V duchu
poslední doby maličko připomíná patologii s elegantními
mramorovými plochami, speciálním nerezovým
nádobím a prázdným pultem, který čeká
uprostřed místnosti na zohavenou mrtvolu. Má
dcera asi hodinu po instalaci přiběhla do mé gastronomické
svatyně, smetla ze židle kupu novin, osladila
si medem čaj, který si nalila z konvičky ve tvaru
medvěda, a zeptala se: „Jaký bylo první jídlo, který
si pamatuješ?“
Mojí dceři šlo o to, aby otec jejího dítěte (její přítel,
s kterým bude mít možná někdy svatbu) poprvé
v jejich nové kuchyni ochutnal něco tak úchvatného,
že to bude nezapomenutelné!
Trvalo mi to asi hodinu. Seděla jsem ve tmě, koukala
na temnou Vltavu pod našimi okny a snažila si
vybavit lahůdku, která mi uvízla v mé zvětralé paměti.
A pak to najednou přišlo. A i když venku
sprostě vládla deštivá, mlžnatá zima, tak jsem ucítila
vůni horkého léta. Slunce, které vyhřálo trávu
u lesa, a klády, z kterých tekla pryskyřice jako těžké
slzy… Navzdory idylickému obrázku úplně první
jídlo, jehož chuť si vůbec dokážu vybavit, je velice
neromantické. Je to totiž krevní tučnice!
To bylo tak:
Jezdili jsme tehdy na letní byt do Podkrkonoší.
Byli jsme hodně chudí. Nikdy mě to sice nenapadlo,
ale s odstupem let mi došlo, že důvodem našeho
prázdninového stereotypního jídelníčku byl právě
nedostatek peněz. Máma byla učitelka, brala, jako
ostatně učitelé vždycky, málo, zato měla 55 dní léta
úplné volno.
Do Podkrkonoší jsme jezdili proto, že městečko
Pecka bylo vyhlášeným rekreačním střediskem za
první republiky a můj tradic dbalý otec i později odmítal
připustit jinou, socialismem dost hnusně poznamenanou,
podhorskou realitu. Protože jsme
neměli na drahé kotlety a vinné klobásy, koupila
moje máma do zásoby konzervy krevních tučnic.
Šlo vlastně o osolenou, zahuštěnou vepřovou krev.
Později se prodávala i husí krev, ta se však považovala
za lahůdku, a byla proto mnohem dražší. Krevní
tučnice byla v podstatě stejná, jako je náplň v jelitě,
bez krup a žemlí a bez koření a bez střívka. Jedna
konzerva stála tehdy 3 Kčs a máma obsah smažila
na cibulce s trochou česneku a jako přílohu jsme tradičně
měli vařené brambory a salátovou okurku nastrouhanou
v sladkokyselé, dost opepřené zálivce.
Na brambory máma vždycky ukrojila kousek másla
a taky je někdy posypala šnytlíkem. V mých vzpomínkách
byly brambory jásavě žluté, tučnice (Bože!
To je hnusný výraz!) se mi kořeněně rozplývala na
jazyku a okurkový salát chladivě osvěžoval. Ještě teď
mám na tohle jídlo chuť! Přísahala bych, že od té doby
jsem na žádné zabijačce nejedla nic lahodnějšího.
Vždycky jsme obědvali v malém pokojíku, který
nám naši „letní“ domácí zařídili na půdě. Viděli
jsme oknem lesy a kopce, a když bylo jasno, dohlédli
jsme až ke špičce Sněžky. Půda voněla senem,
dřevem a prachem, ale tehdy jsem ještě neměla alergii,
a tak mi to nevadilo. Byla jsem dokonce natolik
fit, že jsem mohla mít i kočku. Vozili jsme ji na prázdniny
z Prahy. Vodila jsem Číču na obojku a okolní
místní kočky si o ní musely myslet, že je retardovaná.
Číča si z nedostatku udělala ctnost. Tvářila
se arogantně. Seděla na okně jako sfinga a kocouři
z celého kraje po ní šíleli…
Když jsme neměli prejt, jedli jsme houby. Každý
den ráno v devět, ať lilo nebo bylo vedro, vzal můj
otec vyřezávanou hůl a zavelel: „Do lesa!“
A já šla. Dost neochotně. Lákala mě úplně jiná zábava.
Chtěla jsem s Květou Rulfovou sedět na pumpě
a šít na panenky. Chtěla jsem s Janou Seifertovou
jít k potoku a vyhlížet kluky a taky jsem chtěla s Danou
Reinhartovou sjíždět po zadku po schodech
z půdy až do sklepa. Ale ne, musela jsem do lesa!
Z lesa jsme nosili úlovky. V Podkrkonoší dodnes
rostou hlavně suchohřiby. Jejich sametově hnědé
hlavičky jsem vyhlížela v roští a v borůvčí a pak jsme
je doma měli buď na sádle s kmínem a vejci, anebo
taky se zelenou paprikou a uzeným špekem. Když
jsme měli štěstí, dali jsme si bedly jako řízky anebo
jsme si pravé hříbky osmažili v pařížském těstíčku.
Taky jsme zavařovali ryzce a občas otec našel syrovinku
a tu mi pak nakrájel a posypal solí…
Mé prázdninové zážitky v dceři probudily její
vlastní teenagerské vzpomínky. Nebyla jsem nadšená,
měla jsem totiž špatné svědomí.
Když bylo mé dceři asi třináct, rozhodla se, že jíst
maso je odporná záležitost. Stala se vegetariánkou.
Ve čtrnácti se přidala ekologicko-ekonomická
uvědomělost. Má dcera nejen nejedla maso, lososa
a vejce, ale odmítala vše, co vyrobily nadnárodní
korporace. Bylo dost vysilující ji živit. Můj muž
si pořídil lupu, aby dokázal přečíst miniaturní
písmo s informacemi o původu potravin. Byli jsme
v šoku z toho, že téměř všechno, co se nám dostalo
do kuchyně, vzniklo díky nadnárodním korporacím,
a abychom vůbec měli co jíst, tak jsme původní
obaly likvidovali a často jsme je, jak špioni, vynášeli
za tmy z bytu a házeli je do odpadkových košů
daleko od našeho bydliště.
Naše veganská dcera byla totiž nejen bystrá, ale
i děsně podezřívavá. A když zjistila, že požila mnou
podstrčené špagety od firmy Nestlé, tak se tak zatvrdila,
že na nás měsíc nepromluvila. Fakt to bylo
dost náročné. I o dovolených. Tehdy jsme jezdili do
Rakouska k jezerům a Natalka konzumovala jen
koblihy a chleba se sýrem. Proto jsme byli v šoku,
když si najednou suverénně objednala blutwurst.
Dcera neuměla německy, nevěděla, že blut je krev
a wurst buřt. Papala v domnění, že jde o něco zcela
nezávadného snad ze sóji a zeleniny a byla nadšená.
My jsme zbaběle mlčeli. Byli jsme taky nadšení,
že dítě konečně pozře něco, co má bílkovinu, a možná
jsme byli zticha i ze zlomyslnosti, protože jsme
byli přesvědčení, že dceřino vegetariánství je jen
trapná puberťácká póza. V každém případě z dceřiny
jelitové záliby a z mé posedlosti po tučnicích
vyplynulo jasně, že gastronomické geny se u nás
v rodině dědí.
„Z čeho byla ta tučnice?” zeptala se dcera.
„Z krve. Jako blutwurst!“ řekla jsem a dcera trošku
zbledla a pak řekla statečně, jakoby nic:
„A něco jinýho jste už v Pecce nejedli?“
A já musela rozkošnicky mlasknout, protože jsem
si vzpomněla na úžasné bramborové placky naší
paní domácí Ludmily Stuchlíkové. Pekla je přímo
na peci a k nim mi často nandala plný talíř kysela.
„Hm! Ale co mám teď, mami, uvařit, aby na to
Tomáš nezapomněl?! Všechno, cos mi řekla, je
moc… moc staromódní! Víš co, já udělám lasagne!“
Mrzelo mě, že jsem svou dceru neinspirovala, ale
moje staromódní chutě inspirovaly mě a já se rozhodla,
že si zmapuju, co památného jsem snědla
a co by stálo za to si zopakovat.
Má dcera dělala lasagne asi dvě hodiny. Udělala
bešamel, dusila rajčata, krájela cibulku a smažila
maso. Přitom měla puštěnou televizi a kochala se
sex-appealem Hugha Granta v často reprízované
komedii Čtyři svatby a jeden pohřeb. Kochala se tak
mocně, že na lasagne, které se pekly v troubě, úplně
zapomněla.
Z grantovského vytržení ji vytrhl až její přítel.
Vrazil do dveří, vyrval z trouby zčernalou specialitu,
otevřel okna a zařval:
„Ty seš takovej debil!“
Tento příběh nakonec našel svou pointu. Jsem
totiž přesvědčená, že TOHLE Tomášovi má dcera
jen tak nezapomene!

Bramborové placky
podle paní Stuchlíkové
1 kg brambor, hladká mouka, 5 stroužků česneku,
sůl, pepř, máslo
Syrové brambory nastrouhej na jemném struhadle, slij vodu,
osol a opět sceď. Přidej hladkou mouku, sypej ji tak dlouho,
dokud těsto nebude připomínat hustou kaši, opepři, přidej
5 stroužků česneku. Sběračkou vlij (těsto ale není moc řídké,
spíš ho rozetři) přímo na plotnu nebo teflonovou pánev (bez
tuku), placička by měla být velká jako podšálek z kávového
servisu, rychle ji otoč špachtlí a peč tak minutu z každé
strany. Osol. Omasti osoleným rozpuštěným máslem. A aby ti
máslo nekapalo, placičku zaviň jako minipalačinku a rychle
ji šoupni do pusy!

Kyselo
Na kvásek: 3 lžíce žitné mouky, voda
sušené nebo čerstvé houby, sádlo, 4 vejce,
4 velké brambory, pažitka

Kyselo je podkrkonošská hustá polévka, jejímž základem
je chlebový kvásek, ve kterém se zavaří houby. Polévka má
zvláštní kyselou chuť, která mému muži vždycky při prvním
soustu připadá málo anebo moc kyselá. Přesně jako Trautenberkovi
z Krkonošských pohádek. Teprve po druhé lžíci
začne můj muž labužnicky koštovat a většinou si pak nechá
přidat celý talíř…
V Podkrkonoší prodávají pravidelně chlebový kvásek běžně
v obchodě. Můžete si ho ale udělat i sami. Na Googlu najdete
množství receptů. Já preferuji tento:
Žitnou mouku dej do hrnku – tři hluboké lžíce, přilij dvojnásobné
množství vody. Další den dolij poloviční množství
vody, další den zase trochu vody… Stačí ale jen 24 hodin
a kvásek ti „ožije a vyskočí”. Pak lze hned použít.
Kvásek rozmíchej asi s 1,5 litru vody. Osol, vař na mírném
plameni, dokud nezhoustne a nebude se lesknout. Když máš
čerstvé nebo sušené houby, tak je vař společně s kváskem.
Když máš mražené hřiby, udus je zvlášť na sádle a přidej je
do kysela, až když bude hotové.
Usmaž 4 vejce na másle, posypej šnytlíkem, uvař 4 velké
brambory na loupačku. Finální postup je tento: brambory
oloupej, nakrájej na osminky, do hlubokého talíře nalej polévku
s houbami, navrch polož brambory, usmažené vajíčko
a posyp šnytlíkem.
POZOR! Do kysela se nepřidává smetana. Šlo o pokrm chudých
horalů, kteří měli jen brambory z kamenité půdy,
vajíčka od hubených slepiček a to, co jim vyrostlo v lese nebo
na zahrádce!