Náøek
Maggie Stiefvaterová (èeský jazyk)

Kúpil(a) Magdaléna pár minút dozadu

Kúpil(a) Magdaléna pár minút dozadu

Kúpil(a) Mária pár minút dozadu

Kúpil(a) Mária pár minút dozadu

Kúpil(a) Mária pár minút dozadu

svetr,
který se mi hodil ke kalhotám. „Vezmi si ho. Vypadáš
v nìm víc profesionálnì.“
Mohla jsem odmítnout, ale bylo jednodušší prostì si
svetr vzít. Jak máma správnì pøedeslala, èím døív budu
uvnitø a vyzvracím se, tím líp. A jakmile budu mít tohle
všechno za sebou, budu se smìt vrátit ke svému všednímu
životu. Pøinejmenším do chvíle, než si zase usmyslí
vytáhnout mì z klece. Odmítla jsem máminu nabídku,
že mi odnese harfu, aèkoli øada studentù smìøujících
dovnitø mìla rodièovský doprovod. Mnì pøipadalo jednodušší
nevzbuzovat sebemenší pozornost a vyhnout se
všem, kdo mì znají.
„V tom pøípadì dojedeme zaparkovat. A najdeme si
místo k sezení. Kdybys nìco potøebovala, zavolej.“ Máma
poklepala na svou šedomodrou kabelku, která dokonale
ladila s její splývavou šedomodrou halenou. „Delia tu
taky bude co nevidìt.“
Pøedstava mojí excentrické tetièky mì na škále nevolnosti
posunula o pìkných pár stupínkù blíž ke zvracení.
Ale Deirdre, nechala by se slyšet hezky nahlas, nemám ti
pomoct projít ty stupnice? Ve vyšších polohách vážnì zníš
dost nevýraznì. A já bych ji pozvracela. Vida, to nezní
jako špatný plán. I když, jak znám Delii, nejspíš by si
neodpustila komentáø k mojí technice. Deirdre, zlatíèko,
chtìlo by to zlepšit vrhací oblouk, jestli máš nìkdy házet šavli
opravdu profesionálnì.
„Fajn,“ øekla jsem. Rodièe mi zamávali a nechali mì,
abych si prostor vyhrazený pro soutìžící našla sama. Zastínila
jsem si oèi a zadívala se na záøící betonovou stìnu
støední školy. V èasnì odpoledním slunci na ní zøetelnì
svítila veliká plachta s nápisem Vstup pro soutìžící.
Upøímnì jsem doufala, že se do školy nebudu muset vrátit
døív než v první den tøetího roèníku. Inu tak. Sbohem,
moje sny.
Páni, že ale bylo horko. S pøimhouøenýma oèima jsem
se zamraèila do slunce a pohled mi sjel k mìsíci, který
visel kousíèek od nìj. Bùhvíproè mi tenhle pøízraèný obrys
mìsíce probudil v žaludku nepøíjemné šimrání, docela
jiný druh nervozity. Bylo v tom cosi tajemného, jako
by mì jakési kouzlo nutilo stát a civìt nahoru, dokud
nepøijdu na to, proè mì tak pøitahuje. Ale delší pobyt
v horku nedìlal dobøe mému nervóznímu žaludku, a tak
jsem nechala ten bledý kotouè jeho osudu a vlekla harfu
dál ke vstupu pro soutìžící.
Když jsem se drala tìžkými dveømi dovnitø, uvìdomila
jsem si, že než se o tom máma zmínila, vùbec se mi
zvracet nechtìlo. Dokonce ani na tu soutìž jsem nemyslela.
Je pravda, že jsem nejspíš mìla ten povìdomý výraz,
kdy se se skelným pohledem plnì soustøedím na to, aby
obsah žaludku zùstal na svém místì, ale tentokrát jsem
se v myšlenkách zaobírala snem, co se mi na dnešek zdál.
Nicménì jakmile máma zmínila tu druhou možnost, nemluvì
o tom, že soutìž se kvapem blížila, všechno rázem
bylo, jak má být, a v bøiše mi bouøilo jako o závod.
Jakási žena s dvojitou bradou a úøedními deskami se
mì zeptala na jméno.
„Deirdre Monaghanová.“
Zahledìla se na mì s pøimhouøenýma oèima – nebo
to možná byl její obvyklý výraz. „Nìkdo tì pøed chvílí
hledal.“
Doufala jsem, že má na mysli Jamese, mého nejlepšího
(a jediného) kamaráda. Pokud to byl nìkdo jiný,
nestála jsem o to, aby mì našel. Chtìla jsem se zeptat,
jak ten èlovìk vypadal, ale bála jsem se, že když budu
moc mluvit, pøestanu nadobro ovládat svùj dávivý refl
ex. Èím blíž soutìžnímu pódiu, tím byl mùj žaludek
popuzenìjší.
„Taková vysoká svìtlovlasá dáma.“
Tak James to nebyl. A nebyla to ani Delia. Zvláštní,
ale vzhledem k okolnostem vcelku podružná záležitost.
Žena pøede mnou si naškrábala k mému jménu jakousi
poznámku. „Na konci chodby si vyzvedni pokyny
pro soutìžící.“
Pøidržela jsem si ruku pøed pusou a opatrnì se zeptala:
„Kde se tu mùžu rozcvièit?“
„Když projdeš chodbou, vezmeš si pokyny a pùjdeš
dál, ty velké dvojité dveøe po...“
Už jsem nemohla èekat ani vteøinu. „Prima. Jak jsou
tam ty tøídy?“
Pokývala obìma bradami, což jsem si pøeložila jako
ano, a pustila jsem se chodbou dál. Chvilku mi trvalo,
než si oèi zvykly na pøíšeøí uvnitø budovy, zato nos se
zaktivoval okamžitì. Povìdomý pach školy, kam chodím,
mi rozvibroval nervy, ani jsem kolem sebe nemusela vidìt
spolužáky. Páni, že jsem ale byla rozhozená!
Pouzdro na harfu se najednou rozezvonilo. Mobil.
Vylovila jsem ho a zùstala pøekvapenì koukat. Zezadu
na nìm byl pøilepený ètyølístek, ještì svìží a vlhký. A nebylo
to žádné z tìch nedochùdèat se zakrnìlým listem,
na kterých je jasnì vidìt, že je to jen zmutovaný trojlístek.
Tenhle mìl všechny ètyøi lísteèky dokonalé, rozložené
do ètyø stran.
Najednou jsem si uvìdomila, že telefon ještì poøád
vyzvání. Podívala jsem se na èíslo – hlavnì aby to nebyla
máma – a otevøela mobil. „Ahoj,“ øekla jsem pøiškrcenì.
Druhou rukou jsem z telefonu odloupla ètyølístek
a strèi la si ho do kapsy. Tím nic nezkazím.
„Ajaj,“ ozval se James soucitnì, sotva uslyšel mùj tón.
Jeho hlas ke mnì doléhal jen slabì a v telefonu praskalo,
ale i tak na mì mìl jako obvykle uklidòující úèinky. Žluè
se aspoò doèasnì stáhla z hrdla zpátky dolù. „Mìl jsem
zavolat døív, viï? Zas máš žaludek na pochodu.“
„To jo.“ Pomalu jsem míøila ke dvojitým dveøím na
konci chodby. „Povídej nìco, a� pøijdu na jiné myšlenky.“
„Už mám parádní zpoždìní,“ vykládal James zvesela.
„Nejspíš mi nezbude než naladit dudy v autì a pak se
pøiøítím na pódium polonahý bez košile. Chodím posilovat,
tak tøeba dostanu body za vypracované bøišní svalstvo,
kdyby porota náhodou neužasla nad mým hudebním
géniem.“
„Jestli si stihneš natáhnout aspoò sukni, mohli by ti
uznat body za Stateèné srdce.“
„Neutahuj si z kiltu, osobo. A co sny, nezdálo se ti na
dnešek nìco zábavného?“
„No...“ Byli jsme sice s Jamesem jenom kamarádi, ale
váhala jsem, jestli mu to mám povìdìt. Obvykle jsme
z mých snù, které pøekypovaly živými detaily, mívali
ohromnou legraci – pøed dvìma dny se mi napøíklad
zdálo, že dìlám pøijímací pohovor na Harvard, pøièemž
zkoušející trèí až po krk v hroudì sýra (myslím, že to byla
gouda). Dnešní sen ve mnì ještì poøád dozníval, a byl to
pøíjemný pocit. „Nemohla jsem poøádnì spát, tak se mi
nic nezdálo,“ øekla jsem nakonec.
Ba ne! Ten mìsíc! Najednou jsem si uvìdomila, že ten
mìsíc na denní obloze jsem vidìla právì v tomhle snu,
a proto mi pøipadal jako déjà vu. Tak banální vysvìtlení
mì zklamalo.
„To je typické,“ prohlásil James.
„Má pøijít Delia,“ oznámila jsem mu.
„No nazdar, takže dneska mùžeme èekat prvotøídní
sestrovražednou bitvu, ne?“
„Ne, dneska to vypadá spíš na souboj typu ‚moje dítì
je talentovanìjší než ty, heè‘.“
„Tùdle nùdle,“ doplnil James ochotnì. „Kruci. Už mám
vážnì zpoždìní. Musím vytáhnout dudy z auta, ale za
chvíli se uvidíme. Snaž se moc nevyšilovat.“
„Tak jo, díky,“ odpovìdìla jsem. Strèila jsem telefon
zpátky do pouzdra a došla ke dvojitým dveøím. Zpoza nich
se ozývala mírnì tlumená kakofonie. Postavila jsem se do
fronty na balíèek soutìžních pokynù a postupnì se i s harfou
sunula ke stoleèku. Když jsem koneènì dostala do ruky
peèlivì nadepsanou obálku z tuhého papíru, obrátila jsem
se k odchodu, ale samým spìchem jsem za harfu zatáhla
tak prudce, až se nebezpeènì naklonila do strany, a v pøíští
chvíli se student za mnou prohnul pod její vahou.
„Uch – probùh.“ Opatrnì harfu narovnal a mnì teprve
teï došlo, že ho znám. Byl to Andrew z dechové sekce
školního orchestru. Hrál, tuším, na trubku. Nebo nìco
podobnì hluèného. Usmál se na mì od ucha k uchu –
nejdøív na prsa, pak na oblièej. „Radši si dávej pozor. Tyhle
neživé pøedmìty èlovìku uteèou raz dva.“
„To jo.“ Jestli s tìmi vtípky nepøestane, pozvracím ho.
Poodtáhla jsem harfu o kousek dál. „Promiò.“
„Hele, klidnì na mì tu harfu hoï, kdykoli tì napadne.“
Nevìdìla jsem, co na to øíct, a tak jsem jen pøikývla:
„Jasnì.“ Bez vìtšího úsilí jsem se stala neviditelnou
a Andrew se ke mnì otoèil zády. Zvláštní, jak moc se to
podobalo kterémukoli jinému školnímu dni.
Jenže tohle nebyl obyèejný školní den. Tady, vedle
velkých dveøí, zpoza nichž pronikala zmì� hlasù a nástrojù,
jsem nemìla šanci zapomenout, proè tu všichni
jsme. Studenti se houfnì rozcvièovali a èekali, až na nì
dojde øada s vystoupením. Rozehøívali se k pokusu o získání
ceny na dvacátém šestém východovirginském umìleckém
festivalu. Plus možnost oslnit zástupce vysokých
škol a konzervatoøí, kteøí je budou z hledištì sledovat.
Žaludek mi znovu zabouøil, a tentokrát nebylo pochyb
o tom, že není cesty zpátky. Tryskem jsem vyrazila
k dívèím záchodkùm v suterénu pod tìlocviènou, abych
se mohla vyzvracet v soukromí. Harfu jsem nechala stát
u umyvadel a stihla jsem to jen tak tak, s rukama opøenýma
o letité šedožluté prkýnko, které páchlo èisticími prostøedky
a pøemírou studentù.
Tohle vážnì nesnáším. V žaludku mi znovu zaklokotalo.
Takhle to dopadne pokaždé, když mám hrát na veøejnosti.
Vìdìla jsem, že je nesmysl dìsit se davù v hledišti,
a bylo mi jasné, že si za tu nervozitu a zvracení
mùžu sama, ale nedokázala jsem s tím nic dìlat. James
mi po dle internetu diagnostikoval „strach z veøejného
výsmìchu“ (katagelofobii) a jednou odpoledne jsme dokonce
vyzkoušeli hypnózu doplnìnou pamfl ety posilujícími
osobní rozvoj a konejšivou hudbou, ovšem jediný
výsledek byl, že se z nás stali somnambulní pøíznivci
newageové hudby.
Ještì poøád jsem nebyla hotová. Ty zatracené vlasy mi
padaly do oblièeje a vepøedu jsem je mìla sestøíhané nakrátko,
takže se nedaly stáhnout do ohonu. Pøedstavila
jsem si, jak vycházím na jevištì se zvratky na ofi nì. Obvykle
pláèu jen v nejvyšším zoufalství, ale teï jsem se ocitala
nebezpeènì blízko.
Vtom jsem ucítila, jak mi èísi chladivá dlaò shrnuje
vlasy z tváøe. Ani jsem neslyšela, že nìkdo vešel. Ale
vlastnì mì to nepøekvapilo, jako bych èekala, že mì tu
nìkdo najde. I bez dívání jsem vìdìla, že ta dlaò je docela
urèitì mužská a že docela urèitì nepatøí Jamesovi.
V rozpacích jsem zkusila odtáhnout hlavu, ale vtom
se majitel dlanì ozval: „Tím se netrap. Už to pøejde.“
A mìl pravdu. Koneènì nebylo, co ze sebe vyklopit,
a já zùstala roztøesená a nadobro prázdná. Zvláštní ale
bylo, že mì pøítomnost toho kluka za mými zády nijak
nerozhodila. Otoèila jsem se, abych vidìla, kdo byl svìdkem
té nejménì pøitažlivé èinnosti, jaké se dìvèe mùže
dopustit. Jestli to je Andrew, dám mu pìstí za to, že se
mì dotkl.
Ale Andrew to nebyl. Byl to Dillon.
Dillon.
Ten kluk, co se mi o nìm zdálo. Byl tady, aby mì zachránil
pøed veøejným výsmìchem a vítìzoslavnì mì dovedl
k nadšeným ovacím publika.
S odzbrojujícím úsmìvem mi podával hrst papírových
utìrek. „Ahoj. Já jsem Luke Dillon.“ Mluvil takovým
tím tichým hlasem, ze kterého pøímo prýští sebeovládání,
hlasem, který si èlovìk nedokáže pøedstavit
zvýšený. Dokonce i tady, u záchodové mísy plné zvratkù,
to pùsobilo neuvìøitelnì sexy.
„Luke Dillon,“ opakovala jsem a snažila se necivìt na
nìj moc upøenì. Roztøesenou rukou jsem si od nìj vzala
ruèníky a otøela si oblièej. V mém snu byl ne urèitì
rozmlžený, jako všichni, o kom se èlovìku zdá, ale byl to
on, o tom nebylo pochyb. Štíhlý jako vlk, se svìtle plavými
vlasy a ještì svìtlejšíma oèima. A sexy. Tenhle aspekt
v mém snu musel chybìt. „Jsi na holèièích zá chodkách.“
„Slyšel jsem tì tady.“
„Stojíš mi v cestì z kabinky,“ dodala jsem. Hlas se mi
tøásl víc, než jsem èekala.
Luke poodstoupil, nechal mì projít a otoèil kohoutkem,
abych si mohla opláchnout oblièej. „Nechceš se posadit?“
„Ne... ano... možná.“
Z kumbálu za kabinkami vytáhl rozkládací židli a pøistavil
ji ke mnì. „Jsi bílá, že nemùžeš být bìlejší. Vážnì
ti nic není?“
S úlevou jsem se svezla na židli. „Nìkdy se mi stává,
že omdlím, když mì pøejde... to pøedtím.“ Chabì jsem se
usmála, protože mi zaèalo pøíšernì huèet v uších. „Jedna
z mých mnoha... pøedností.“
„Dej si hlavu mezi kolena.“ Luke si klekl vedle židle
a prohlížel si mou tváø, i když ji vidìl vzhùru nohama.
„Máš moc hezké oèi, abys vìdìla.“
Nic jsem na to neøekla. V pøíští chvíli omdlím, pøímo
tady na záchodcích a v pøítomnosti úplnì cizího èlovìka.
Luke sáhl kamsi do spleti mých rukou a nohou a pøitiskl
mi na èelo namoèený papírový ruèník. Neèekanì rychle
se mi vrátil sluch.
„Díky,“ zahuèela jsem a pomalu, opatrnì se narovnala.
Luke sedìl na bobku pøede mnou. „Nejsi nemocná?“
Nezdálo se, že by si dìlal starosti, jestli ta nemoc není
nakažlivá, ale stejnì jsem ráznì zavrtìla hlavou.
„To jsou nervy. Vždycky je mi zle, když mám nìkde
hrát. Já vím, že je to nesmysl, ale nemùžu s tím nic dìlat.
Teï už aspoò nehrozí, že pozvracím jevištì. I když
omdlít bych poøád ještì mohla.“

Èíta� ïalej

Skryt text