✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup
Soukromý detektiv Jak Anatolis se nudí. Jeho přítelkyně Marika odcestovala a ve známé turistické destinaci Agia Galini na jihu Kréty zatím není žádný velký ruch. Jenže pak najdou na pláži pod útesem mrtvého turistu. Byla to nehoda, sebevražda, nebo dokonce vražda? A pak se začne situace zamotávat…
Ukážka textu z knihy
Dal jsem si malou snídani v café Platia na příjezdové silnici
kousek nad přístavem a pak jsem se coural nahoru k autobusovému
nádraží, abych si trochu protáhl nohy. Vlastně
jsem chtěl nahoře odbočit z hlavní ulice doprava, abych zašel
do své kanceláře.
Jenže na terase před kavárnou na autobusovém nádraží
bylo dost rušno, a když pak ještě na mě zamávala číšnice
Katharina, rozhodl jsem se, že k snídani přidám jedno nebo
dvě piva. Nebylo tu moc volných míst, evidentně tu plno
lidí čekalo, že brzy dorazí jejich autobusy. Ale přece jen
jsem našel volnou židli u stolu, kde seděl pouze jeden muž.
Katharina přišla ke stolu a já si u ní objednal jeden mythos.
Samozřejmě německy, poněvadž jako plno manželek v Agia Galini
pochází z Německa. Přikývla a za chvilku mi přinesla pivo.
Popadl jsem láhev za hrdlo, tak piju nejradši, a vtom mi
můj protějšek způsobně připil ze sklenice.
„Taky Němec?“
„Jo, vy taky?“
Hned jsem poznal, že je na mě ještě moc brzo. Na tuhle
otázku byla moje protiotázka přece jenom dost blbá.
Muž se skutečně mírně ušklíbl, ale jinak na sobě nedal
nic znát. Jestli jsem ho mohl vsedě odhadnout, byl větší
a štíhlejší než já. Ne, hubenější. Tipl jsem ho na padesát pryč.
Šedivých, nakrátko ostříhaných vlasů měl poskrovnu. Knírek
taky krátce sestřižený. Jako většina turistů byl oblečený
do trička a džínsů.
„Odjíždíte, nebo tu sedíte jen tak pro potěchu jako já?
Já jen, že nevidím žádná zavazadla.“
Musel jsem si nějak napravit reputaci.
„Nemám zavazadla, poněvadž jsem přijel už před třemi
dny. A čekám tu na někoho, kdo má za chvilku přijet autobusem.“
Teď se pro změnu prořekl on, pomyslel jsem si a v duchu
se usmál. Čeká tu na dámu, ale vyhnul jsem se tomu, abych
se ho na to zeptal.
„Zůstanete tu dlouho?“
„Ještě dva týdny, víc dovolené nemáme.“
Teď už hovořil o „my“, což moje školené ucho nemohlo
přeslechnout. Víc dovolené nemají, ale proč sem potom
jedou každý zvlášť? Jenže rozdělený páreček nepředstavuje
zločin, který by mi mohl vynést nějaký honorář, a tak jsem
čistě z profesionální zvědavosti změnil téma.
„A kde bydlíte, jestli to nepovažujete za přílišnou zvědavost?“
Muž se zasmál. „Ale co! Tady se vyptává každý každého.
Bydlíme v penzionu Kallithea, nahoře na silnici.“
„Tak to máte skvělý výhled!“
„To máme, ale na pláž je to zase o kus dál.“
„Na pláž to odtamtud není dál než odsud. Vede tam přece
ta strmá cesta přímo dolů. Akorát toho člověk nesmí vypít
moc, jinak zpátky nahoru nevyleze…“
Pozvedl jsem láhev.
„A vůbec, necháme toho vykání. Já jsem Jak.“
„Jasně, třeba se tu ještě párkrát potkáme. Já se jmenuju
Ebby. To je zkráceně Eberhard…“
Moje láhev zrovna ťukla do jeho sklenice a do toho se
s rachotem přivalil autobus.
Ebby rychle dopil, ale počkal, až autobus zacouvá na parkovací
místo, vypne motor a otevřou se dveře. U moderních
autobusů je skrz skla sotva vidět dovnitř. Projevoval se dost
netrpělivě, pořád otáčel hlavu od předních dveří k zadním.
Pak najednou zamával a vystupujícím davem se v protisměru
prodíral k autobusu.
V zadních dveřích se objevila půvabná žena s tmavě
blond vlasy. Pátravě se rozhlédla a pak se rozzářila úsměvem
a zamávala. Protlačila se skrz dav a padla mu kolem
krku. Po vroucném polibku na přivítanou – nejsem natolik
diskrétní, abych se díval stranou – se mu vysmekla
z náručí.
„Počkej, ty můj tygříku! Nejdřív si musím vyzvednout
tašku.“
Věnoval jsem se opět svému pivu a užíval si pohledu
na upocené lidi, jak se teď tlačí k autobusu. To je dobře, že
nikam nemusím. Najednou stál Ebby zpátky u stolu, levou
rukou držel středně velikou cestovní tašku a pravou dotyčnou
dámu, po té strkanici poněkud rozcuchanou.
„Cornelie, tohle je Jak, zrovna jsme se seznámili. Jaku,
tohle je Cornelia. Všichni jí říkají Conni. Má po té cestě žízeň,
i když je v autobusu klimatizace. Rychle něco vypijem,
než vyrazíme k hotelu.“
„Proč ne, milou společnost mám vždycky rád.“
Ukázal jsem na židle přistavené opěradlem k hlavní ulici.
Rád si sedám vždycky tak, abych měl zeď za zády. Takhle
mám o všem přehled. Jednou jsem někde četl, že to tak dělají
nebezpeční muži i ti, jimž nebezpečí hrozí.
Když si sedali, zamrkal jsem na ni. Usmála se, ale úplně jinak
než předtím na Ebbyho. Byla opravdu štíhlá, a přece na ní
všechno sedělo v těch nejlepších proporcích a na správných
místech. Musela být nejmíň o patnáct roků mladší než Ebby.
Potlačil jsem všechny nepřípustné myšlenky a zařadil
jsem si je jako pěkný pár.
„Dáš si taky pivo, Conni?“
Dlouho se nerozmýšlela.
„Po té cestě je to myslím to nejlepší, řekla bych. Víno
radši až večer.“
„Samozřejmě… Katharino, třikrát mythos, prosím!“
To druhé jsem už zavolal přes rameno na Katharinu, která
teď před skoro prázdnou terasou stála ve dveřích lokálu.
Kývla na mě a za chvilku přinesla objednané pití.
Následovala krátká ženská konverzace s nově příchozí
a pak nás Katharina nechala zase o samotě.
„Takže…“ pozvedl jsem láhev. „Srdečně vítejte v Agia
Galini!“
Připil jsem jim jednomu po druhém. Pili jsme v klidu
každý svoje pivo, ale zábava přešla do dost úsporného smalltalku,
poněvadž jsem teď evidentně překážel. Ti dva měli oči
jenom jeden pro druhého.
