✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup

Klubem ligových kanonýrů je označováno společenství uznávaných a úspěšných fotbalistů, kteří vstřelili alespoň 100 prvoligových gólů. Klub vznikl na základě soutěže, která byla vyhlášena v roce 1972 týdeníkem Gól. Tomuto fenoménu se ve stejnojmenné knize věnuje Zdeněk Pavlis, autor sportovních publikací a předseda Klubu sportovních novinářů ČR. Rozsáhlá publikace se podrobně věnuje všem vynikajícím střelcům a je doprovázena fotografiemi.

Ukážka textu z knihy

Josef Bican

Narozen: 25. září 1913
Zemřel: 12. prosince 2001
Fotbalová kariéra: 1931–1935 Rapid Vídeň, 1935–1936 Admira Vídeň,
1937–1948 Slavia Praha, 1949–1951 Vítkovické železárny,
1952–1953 Hradec Králové, 1953–1955 Dynamo Praha
Ligové starty a góly: 281/447
Největší úspěchy: pět mistrovských titulů se Slavií Praha
v sezonách 1939/40, 1940/41, 1941/42, 1942/43, 1946/47
● vítězství se Slavií Praha v Českém poháru v roce 1941 a 1942,
vítězství se Slavií Praha v Poháru osvobození v roce 1945
● vítězství se Slavií Praha ve Středoevropského poháru v roce 1938
● nejlepší střelec ligy v sezoně v roce 1938 s 22 góly, 1939 s 29 góly,
1940 s 50 góly, 1941 s 38 góly, 1942 s 45 góly, 1943 s 39 góly, 1944 s 57 góly,
1946 s 31 góly, 1974 s 22 góly
● semifi nalista MS 1934 v Itálii s rakouskou reprezentací

Reprezentační starty a góly: 14 zápasů/12 gólů za Československo
19 zápasů/19 gólů za Rakousko

POČET LIGOVÝCH GÓLŮ: 447

Josef Bican

Děcka držel za ruce a nakláněl se nad výkopem.
Elegán od pohledu, to i odtamtud zdola poznal.
Žádné pomačkané sako z kopřivové látky, již chrlily znárodněné fabriky kilometry,
jen aby splnily a překročily plán pětiletky. A ani budovatelskou rozhalenku, jak nová
doba žádala, na sobě neměl.
V obleku z poctivého předválečného sukna, dost možná že ještě někde v Anglii utkaného,
v naškrobené košili upnuté ke krku, s prťavým motýlkem a vycházkovou špacírkou
jako by na staveniště k Vltavě zabloudil odněkud z jiného světa.
Asi stará škola.
Buržoa na procházce s dětmi, ocejchovali by ho soudruzi, kteří i s ním rázně zatočili
a jimž dělalo náramně dobře, že zhýčkaná fotbalová primadona skončila u lopaty.
A že i za ni musel být ten rozmazlený a přeplácený kopálista, jemuž ještě před pár
lety cpali kluboví bafuňáři a všelijací fotbaloví šíbři peníze horem dolem, nakonec
vděčný.
V zablácených montérkách, těžká bagančata obalená bahnem, promáčený, špinavý,
na těle zničený a k smrti znavený, novou dobou a panujícími pořádky ponížený, ale
uvnitř pořád stejný a svůj stál v hluboké jámě a musel být skutečně rád, že ho alespoň
k té lopatě vzali.
Že dostává pět dvacet na hodinu.
Že může na holešovickém staveništi vyhazovat z výkopu mazlavou hlínu, hekat pod
tíhou obrovitých šutrů, lopotit se s pytli cementu, jež skládal z rozhrkaných vejtřasek,
a přitom ještě poslouchat promluvy těch tam nahoře.
„Děti, podívejte, tady kope ten slavný čutálista Bican,“ přivolával elegán naklánějící
se nad výkopem své dva potomky.
Slavný Pepi ale z jeho hlasu tentokrát nerozpoznal, zda se v něm skrývá zadostiučinění
nad koncem největšího playera, jakého kdy fotbal v téhle zemi měl, kanonýra,
jemuž ještě před nedávnem ležela nejen Praha a celé Čechy s ní, ale i Evropa u nohou
a který si mohl z nabídek na angažmá vybírat, anebo zda jsou jeho slova naopak naplněna
smutkem a hořkostí nad tím, kam ten zvrácený svět spěje...

„Pépi, s tou Itálii si to ráčej rozmyslet, tam to vezme špatné konce,“ hučel do něho
slávistický místopředseda Vladimír Šíba, když se turínský obchodník a přední činovník
tamního Juventusu na podzim sedmačtyřicátého znovu ohlásil, že by Bicanovi
a samozřejmě i pánům klubovým direktorům předložil další nabídku, s níž do Prahy
přijíždí.
„Jemnostpaní, věděj, tam brzy urvou moc komunisti. A to potom u těch Taliánů
nebude ani fotbal, a nebudou ani peníze,“ přesvědčoval sečtělý a světaznalý pan doktor
střídavě Bicanovu manželku i samotného Pepiho.
Věřili mu.
Na jeho slova a rady všichni dali.
Akurátní pan prokurátor, pro něhož byla jeho Slavia stejně jako Bicanova rodina
vším, přece seděl v soudní budově na Karlově náměstí a díky svým kontaktům a informacím
měl náramný přehled, co se kde v cizině děje a kam poválečný vývoj spěje.
Starý mládenec, který znal jenom kancelář a svůj milovaný klub.
A také Pepiho, jenž pro něho představoval hotovou modlu.
Nabídka, s níž vyslanec Juventusu do Prahy přijel, byla přitom ohromující.
Milion korun pro Slavii a šest pro Bicana.
Na dřevo, to se ví.
A k tomu královská gáže, s níž se dosud žádný klub nevytasil, bydlení, jaké si vybere,
a prvního půl roku i plat pro jemnostpaní.
Oni v klubu chápou, že musí zatím zůstat s oběma malými synky v Praze, protože
samo sebou nějaký čas potrvá, než se pan Bican u nich po Turíně porozhlédne a rozhodne,
kde by se jim líbilo a nejlépe žilo.
Takže než všechno pozná a nechá zařídit, ani jemnostpaní škodná nebude...
Až se jim točila hlava z těch nabídek, jež se jen hrnuly.
Z Francie i Švýcarska, z Čech i Slovenska.
Androvo olomoucké ASO se i v novinách nechalo slyšet, že jeho nabídka za zahraničními
kluby v ničem nepokulhává a Bican na Hané rozhodně tratit nebude, v Bratislavě
Slovan Národný výbor formující se k slávě a budoucím úspěchům nemluvil, ale
peníze rovnou na stůl pokládal.
A co teprve francouzské Stade Français, jehož manažer přijel na pražské jednání
s tím, že Slavii vyplatí okamžitě dva a půl milionu a dohoda se samotným Bicanem pro
něho bude při tak horentní sumě určitě rovněž hračkou?! Co Racing Paris či Red Stars,
kluby, které měly nachystáno sice o něco méně, zato skvělou budoucnost malovaly?!
Anebo Švýcaři, kteří slibovali v Luzernu vilu přímo u jezera, nejnovější model automobilu
a k tomu promptně vyřízené státní občanství.
„A nezapomínají, Herr Bican, to je něco, co se penězi nedá koupit a čeho si všichni
moc považují,“ připomínal manažer z Luzernu, když se slávistickým kanonýrem v Praze
jednal.