Pravidla mozku
John Medina (èeský jazyk)

Kúpil(a) Katarína pár minút dozadu

Kúpil(a) Katarína pár minút dozadu

Kúpil(a) Erika pár minút dozadu

Kúpil(a) Anna pred dobrou polhodinou

Kúpil(a) Anna pred dobrou polhodinou

úseku
bez spánku. Projekt upoutal pozornost vìdce Williama Dementa, který dostal
povolení zkoumat, co se dìje v mysli mladíka bìhem týdne a pùl nepøetržitého
bdìní.
S Randyho myslí se dìlo nìco mimoøádného. Kulantnì øeèeno, pøestala fungovat.
Ve zkratce – Randy byl nedùtklivý, zapomìtlivý, mìl žaludeèní obtíže
a byl, celkem oèekávanì, neuvìøitelnì unavený. Pìt dní po zaèátku experimentu
zaèal Randy trpìt pøíznaky, které se podobaly Alzheimerovì chorobì. Mìl zjevné
halucinace, prožíval ztrátu orientace a byl paranoidní. Domníval se, že kvùli
zmìnám v jeho pamìti se jej snaží najít místní rozhlasový moderátor. V posledních
ètyøech dnech pokusu ztratil Randy pohybové funkce, jeho prsty se chvìly
a øeè se zmìnila v mumlání. Je zvláštní, že poslední den byl schopen Dementa
porazit v pinballu, a to 100krát po sobì.
Existují neš�astní lidé, pro nìž podobný experiment není jen výstøelkem. Náhle
– a trvale – pøijdou o schopnost usnout. Fatální familiární insomnie je jednou
z nejvzácnìjších lidských genetických poruch, jaké známe, a trpí jí jen asi
20 rodin na svìtì. Ještì štìstí, že jde o takovou vzácnost, nebo� choroba zavede
nemocného pøímo do mentálního pekla. Nìkdy od pùlky života do pozdní dospìlosti
zaènou daného èlovìka sužovat horeèky, tøas a neustále pocení. Jakmile
je nespavost trvalá, zaène symptomy doprovázet nekontrolovatelné cukání svalù
a tik. Nebožák brzy zaène poci�ovat znièující pocity deprese a úzkosti. Stane se
z nìj psychotik. Nakonec pacient milosrdnì upadne do komatu a zemøe.
Víme tedy, že nebudeme-li spát, bude to s námi zlé. Ale když uvážíme, že spánek
nám zabírá celou tøetinu èasu, jenž máme na této planetì vyhrazen, je neuvìøitelné,
že doposud netušíme, proè musíme spát. Ne, že bychom nemìli nìjaké
náznaky. Jeden silný impuls pøišel zhruba pøed 10 lety od skupiny badatelù, kteøí
zapojili do mozku krysy sple� kabelù. Krysa se právì nauèila procházet bludištìm
a rozhodla se, že si zdøímne. Záznamové zaøízení bylo stále pøipojeno do jejího
mozku a nahrávalo. Ale abychom pochopili, jakou to má souvislost se smyslem
spánku, podívejme se na to, co dìlá mozek bìhem spánku.

Tomu øíkáte odpoèinek?
Budete-li mít nìkdy šanci sledovat živý mozek bìhem spánku, nebudete vìøit
vlastním oèím. Vùbec to nevypadá, že by mozek spal. Namísto toho je bìhem
„odpoèinku“ až neuvìøitelnì aktivní a legie neuronù si posílají mezi sebou elektrické
pøíkazy v neustále se mìnící podobì – ve skuteènosti vykazují bìhem
spánku vìtší rytmickou aktivitu než za plného vìdomí. Jediný okamžik, kdy lze
øíci, že mozek skuteènì odpoèívá (kdy je množství spotøebované energie menší
než bìhem stejnì dlouhého období bdìní), nastává bìhem nejhlubších fází tzv.
NREM spánku. Ale ten trvá jen asi 20 procent z celkové doby spánku, a proto
vìdci brzy zaèali opouštìt názor, že odpoèíváme, abychom mohli odpoèívat.
Když mozek spí, vùbec neodpoèívá.
Pøesto vìtšina lidí øíká, že spánek je velmi obèerstvuje, a poukazují na skuteènost,
že nemají-li dostatek spánku, špatnì se jim pøemýšlí. To je zmìøitelný fakt,
jak si ukážeme zakrátko. A tak èelíme dilematu: S ohledem na množství energie,
jež mozek spotøebovává, se bìhem spánku nelze ani vzdálenì pøiblížit k mentálnímu
odpoèinku a obnovì sil.
I když mozek bìhem spánku nešetøí energií, ostatní èásti tìla bìhem spánku
odpoèívají, v urèité lidské obdobì mikrohibernace. Odtud vyvstává další hádanka:
Kvùli spánku jsme vydáni napospas predátorùm. Skuteènì, odebrat se zámìrnì
do øíše snù na nechránìném místì v prostøedí plném nepøátelských lovcù
(napøíklad leopardù, našich evoluèních sousedù ve východní Africe) znamená
splnìný sen našich nejhorších protivníkù. Bìhem spánku musíme plnit nìjaký
strašnì dùležitý úkol, jestliže jsme ochotni podstupovat takové riziko, abychom
mohli spát. O co se jedná, že je to tak zpropadenì dùležité?
Vìdec, který studoval Randyho Gardnera v jeho bezesném pokusu, pøišel
s prvními zásadními poznatky ohlednì tìchto otázek. Dement, mnohdy pøezdívaný
otec výzkumu spánku, je bìlovlasý muž se širokým úsmìvem, jemuž ve
chvíli, kdy píši tyto øádky, táhne na osmdesátku. Umí výstižnì popsat naše zvyky
v oblasti spánku, napøíklad „Snìní umožòuje každému z nás stát se každou noc
v našem životì potichu a bezpeènì bláznem.“
Dement studoval mnoho aspektù spánkového cyklu lidí. Postupnì odhalil
tuto skuteènost: „Spící mozky“, podobnì jako vojáci na bojišti, jsou ve skuteènosti
uvìznìné v kruté biologické bitvì. Konfl ikt zahrnuje divokou rvaèku mezi
dvìma mocnými, protichùdnými proudy, které v obou pøípadech tvoøí legie
mozkových bunìk a chemických látek s naprosto odlišnými úkoly. Pøestože se
toto divadlo odehrává v hlavì, zahrnuje do svého dramatu každý kout našeho
tìla. Uvedenému boji se nìkdy øíká model „protichùdných procesù.“
Když Dement zaèal defi novat dva uvedené protichùdné proudy, všiml si na
válce, kterou spolu svádìjí, nìkterých zvláštních vìcí. V první øadì se tyto síly
neobjevují pouze bìhem noci, když spíme, ale také v prùbìhu dne, kdy jsme
vzhùru. Dále, jsou odsouzeny k naplánovaným bojùm, v nichž každá armáda
vyhraje jednu bitvu, pak rychle ztratí další bitvu, následnì ihned zvítìzí v dalším
boji atd., a prochází tímto zaèarovaným kruhem vítìzství a ztrát každý den a každou
noc. Tøetím podivným faktem je, že žádná armáda v této válce nemùže defi
nitivnì zvítìzit. Neustálá aktivita vede k opakujícímu se cyklu bdìní a spánku,
který všichni lidé zažívají ve svém životì každý den (a každou noc).
Dement nepracoval osamocenì. Jeho poradce, talentovaný vìdec Nathaniel
Kleitman mu poradil mnoho z jeho poèáteèních poznatkù. Považujeme-li Dementa
za otce výzkumu spánku, Kleitman je bezpochyby jeho praotcem. Nathaniel
Kleitman byl rozložitý Rus s hustým oboèím a nejzajímavìjší na nìm byla
ochota experimentovat nejen na sobì, ale i na svých dìtech. Když se zdálo, že
jeho kolega objevil REM fázi spánku (Rapid Eye Movement, rychlé pohyby oèí),
Kleitman ihned pøizval jako dobrovolnici svou dceru, která stejnì rychle závìry
pokusù potvrdila. Ale jeden z nejpozoruhodnìjších experimentù v celé své dlouhé
kariéøe uskuteènil Kleitman v roce 1938, kdy pøesvìdèil svého kolegu, aby se
s ním na celý mìsíc zavøel do Mamutí jeskynì v Kentucky, 50 metrù pod zemí.
Bez sluneèního svitu a každodenní èinnosti mohl Kleitman zkoumat, zdali
bìžný cyklus bdìní a spánku bude v lidském tìle automaticky pokraèovat. Jeho
závìry byly rozpaèité, ale pokus pøedstavoval první skuteèný náznak, že podobné
automatické zaøízení v našich tìlech existuje. Nyní již skuteènì víme, že naše tìlo
má nìkolik vnitøních hodin, øízených konkrétními oblastmi v mozku, díky nimž
prožíváme pravidelný rytmus bdìní a spánku. Je to pøekvapivì podobné kmitùm
vnitøního krystalu v našich náramkových hodinkách na baterie. Jedno èasovací
zaøízení tohoto typu se patrnì nalézá v oblasti mozku zvané suprachiasmatické
jádro, jež je souèástí hypotalamu, o kterém jsme hovoøili døíve. Jistìže, o tìchto
rytmických pulsech nelze hovoøit jako o mírumilovných náramkových hodinkách.
Popisujeme je jako divokou válku. Jedním z nejvýznamnìjších pøíspìvkù
Kleitmana a Dementa byl poznatek, že tento témìø automatický rytmus se objevuje
v dùsledku soustavného konfl iktu mezi dvìma protichùdnými silami.
Na základì názoru, že tyto síly podléhají urèité vnitøní kontrole v mozku, je
mùžeme zkoumat podrobnìji, poèínaje jejich pojmenováním. Jedna armáda se
skládá z neuronù, hormonù a rùzných dalších chemických látek, které dìlají vše,
co je v jejich silách, abychom zùstali vzhùru. Této armádì øíkáme cirkadiánní
systém (circadian arousal system, èasto ve zkratce pouze „proces C“). Naštìstí
proti nìmu stojí stejnì mocná armáda, rovnìž složená z mozkových bunìk,
hormonù a rùzných chemických látek. Tito bojovníci dìlají vše, abychom usnuli.
Øíká se jim homeostatický proces (homeostatic sleep drive, ve zkratce „proces
S“). Kdyby mìla zvítìzit tato armáda, usnuli bychom a už se neprobudili.
Je to zvláštní, až paradoxní válka. Èím déle ovládá bojištì jedna armáda, tím
spíše bitvu prohraje. Je to skoro, jako by danou armádu vítìzný postup unavil
a nakonec na chvíli vyvìsila bílou vlajku. Èím déle jsme vzhùru (vítìzný proces
C obíhá triumfální koleèka v naší hlavì), tím více se zvyšuje pravdìpodobnost,
že cirkadiánní systém nakonec pøepustí bojištì svému protivníkovi. V tu chvíli
usneme. U vìtšiny lidí dojde k této kapitulaci po zhruba 16 hodinách aktivního
vìdomí. Objeví se, i když žijeme v jeskyni.
Oproti tomu, èím déle spíme (nyní v hlavì vítìznì krouží proces S), tím vìtší
je šance, že homeostatický proces stejným zpùsobem vyklidí bitevní pole ve prospìch
svého protivníka, jímž je pochopitelnì proces, jenž nás udržuje v bdìlém
stavu. Výsledkem porážky je, že se probudíme. U vìtšiny lidí je doba, než dojde
ke kapitulaci procesu S, oproti jeho protivníkovi zhruba polovièní a dává nám asi
osm hodin blaženého spánku. A opìt k tomu dojde, i kdybychom žili v jeskyni.
S výjimkou neš�astných èlenù onìch zhruba 20 rodin po celém svìtì, se Kleitmanovi,
Dementovi a mnoha dalším vìdcùm podaøilo ukázat, že podobné dynamické
napìtí je bìžnou – dokonce kritickou – souèástí našeho bìžného života.
Cirkadiánní systém a homeostatický proces ve skuteènosti uvázly v každodenní
vítìzné i ztracené bitvì, pøedvídatelné natolik, že ji lze vynést do grafu. Formálnì
øeèeno, proces S urèuje trvání a intenzitu spánku, zatímco proces C stanovuje
úroveò a naèasování naší potøeby jít spát.
Nyní již tato válka mezi obìma armádami neprobíhá ve skrytosti. Vnitøní
i vnìjší faktory pomáhají celý konfl ikt regulovat a urèují nám potøebné množství
spánku i dobu, po kterou budeme spát. Zamìøíme se na dva vnitøní faktory,chronotyp a zónu ospalosti. Chceme-li pochopit, jak fungují, musíme na chvíli
opustit bitevní pole a namísto nìj se vrhnout do života karikaturisty a poradkynì
v novinách. A budeme také hovoøit o ptácích.

Èíta� ïalej

Skryt text