✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup

Ve starší, ale někdy i soudobé literatuře zabývající se lidovými zvyky, pověrami a pověstmi se často můžeme dočíst, že valná část pověstí o strašidlech má své kořeny v náboženských představách z časů, kdy české země osidlovali první Slované, či jsou dokonce pozůstatkem po keltském kmenu Bójů, kteří v Čechách sídlili před Slovany. Autor v knize předkládá typologizaci a charakterisiku strašidel, přičemž vychází nejen z lidových povídaček, ale i ze starých historických pramenů.

Ukážka textu z knihy

Les jest vůbec pln tajemnosti a hrůzy. Neradno tam křičeti,
ani svévoli prováděti, sice přivolá na se hněv neviditelných
jeho obyvatelův.
Tato dobře míněná rada pochází ze sběru pověstí
o nadpřirozených bytostech na českém venkově
z 19. století. V lese prý bývá často slyšet vzdechy,
chechot, někde i tajemnou hudbu, a dokonce pokud někdo
do lesa křikne, les mu odpoví ďábelskými pošklebky. Nadpřirozené
bytosti vyskytující se v lesních porostech představují
jak zástupce démonů země, tak i povětří a skal, někdy se může
jednat i o duše zemřelých. Vedle nadpřirozených bytostí vystupujících
nejen v našich pověstech, ale i v pověstech v sousedních
zemích, které snad kdysi skutečně mohly být představiteli
duchů zastupujících jednotlivé přírodní elementy a s postupujícím
křesťanstvím se přesunuly mezi démony, došlo během
času k dalšímu rozšiřování místních pověstí o jevy vázané pouze
na určitý region.
Tak například v okolí České Třebové se zjevoval lesní přízrak
nazývaný Hraničník. Měl podobu muže v šedém obleku, který se
z ničeho nic objevil vedle člověka anebo za jeho zády. Nic nedělal
ani nic neříkal, jenom stál, a jak se objevil, tak také zmizel. Alespoň
podle svědectví, která nejčastěji podávaly ženy sbírající v lese
dříví na otop. Pojmenování Hraničník získal od lesních hranic,
kam bývali pochováváni sebevrazi.
Hraničníkovi se svým projevem podobal muž se šedivými
vlasy, oblečený do starodávného čecháckého kroje s vydrovkou
na hlavě, kožíškem, krátkými nohavicemi a vysokými botami,
který se zjevoval v okolí Litomyšle a Vysokého Mýta. Čechák, jak
mu tady říkali, stejně jako Hraničník jenom tiše chodil po lese,
a jak náhle se objevil, tak náhle také mizel.
I Šumava měla svého lesního ducha. Ten se choval podobně
jako hejkalové a říkalo se mu Český muž. V noci se v lesích ozýval
jeho křik, a jestliže na něj někdo odpověděl, v tu ránu měl
Českého muže na zádech a jedinou pomocí bylo dojít i s Českým
mužem za krkem k nejbližším božím mukám nebo jinému
posvěcenému místu. Mimo to Český muž také posunoval hraniční
kameny. Podobné lumpárny tropil na německé straně Šumavy
skřítek Stilzel, ale v první polovině 19. století se prý i s Českým
mužem oba ze Šumavy ztratili. Podle jedné verze je kouzlem přesunul
jistý Neumann až na Sibiř, podle jiné papež Řehoř XVI.
v době svého působení na svatém stolci v rozmezí let 1831 až 1846
všechny duchy zaklel na devadesát let nečinnosti, tudíž zmizel ze
šumavských lesů Český muž i Stilzel.
Podobně jako Český muž nebo Stilzel strašil šumavský přízrak
známý především z německých pověstí jako Hockauf. Stejného
démona znali na české straně Šumavy coby Škrtiče a podobná
zjevení se vyskytují i v pověstech z Mikulovska, kde se jim říká
Kožíškoví mužíčci. Ve všech případech se jejich obětí stávají osamělí
chodci, jimž tento démon skáče na záda a dusí je. Prapůvodní
příčinou vzniku pověstí o těchto démonech by mohl docela
klidně být pocit i dnes známý lidem, kteří se osamoceně toulají
volnou přírodou.
K původním pohanským božstvům má velice blízko lesní
duch zjevující se v okolí šumavského hradu Kašperku, kterému se
zde říká Swiza. Tomu nasvědčuje i místní pověst, ve které Swizu
potkal dobrý křesťan, a protože se k ní nezachoval, jak se na staré
pohanské božstvo sluší, Swiza jej za trest nechala zkamenět.
Jedná se o prastarou ženu oděnou do vlčí kůže a s jeleními parohy
na hlavě, jejíž vzhled skutečně připomíná pravěké pohanské
božstvo. Zjevení Swizy je podle místních pověstí obvykle spojováno
s předzvěstí příchodu pohrom a nemocí.
Na Kraslicku se v pověstech místního českého, ale i německého
obyvatelstva vyprávělo o lesním duchovi, německy nazývaném
Waldschutz, který prý o půlnoci procházel místními lesy
a tloukl do stromů svou holí. Podobně jako Waldschutz se projevoval
i další z řady šumavských skřítků, jemuž se říkalo Klepálek.
Mužíček oblečený v šedém obleku a s třírohým kloboukem
na hlavě oklepával kladívkem kmeny stromů nebo i zídky.
Nebyl ovšem až tak úplně neškodný, pokud na něj někdo zakřičel,
nebo se mu dokonce posmíval, dočkal se zasloužené odplaty.
Klepálek mu skočil na záda, tahal jej za uši a za vlasy tak
dlouho, dokud takto postiženého člověka nenapadlo pořádně
zaklít. Pak Klepálek zmizel, ale mohlo se taky stát, že si na někoho
zasedl a takovému člověku se pak zjevoval tak dlouho, až jej
dočista utrápil.