✅ Poštovné ZADARMO nad 39€ ✅ Knižná akcia každý mesiac ✅ Bezpečný nákup
Jaromír Slušný se ve své knize zabývá zločinci na našem území. Příběhy jedenácti nejznámějších československých bestiálních vrahů od roku 1918 až do současnosti jsou varováním i poučením. Proč se vůbec brutalitou vyšinutých osobností a psychopatů zabývat, proč číst děsivá svědectví hrůzných činů? Jistě ne pro rozptýlení. Pronikneme-li hlouběji do povah zločinců, možná se v budoucnu podaří podobným činům předcházet či jejich pachatele snáze odhalovat.
Ukážka textu z knihy
Lidé se štítí tvorů, kteří cizopasí na jiných, přiživují se na nich, číhají
na jejich slabost a snaží se je zákeřně o vše připravit. Pijavice patří
mezi ně, i když určité druhy dokážou lékaři využít k léčbě některých
nemocí, takže jsou vlastně alespoň v tomto ohledu užitečné. Nejhorší
však jsou pijavice lidské. Mají mnoho podob, mnoho tváří. Některé
vysávají svým obětem zdraví a často i život, jiné se vrhají na jejich
majetek.
Takovou pijavicí byl Hubert Pilčík, který využíval lidského neštěstí
a o život připravil nejméně pět lidí. Jistý český deník jeho příjmení
uváděl jako Petlan, ale v úředních spisech je uvedeno jméno Pilčík.
Byl to snad největší poválečný vrah na našem území. Netvor v lidské
podobě, pro kterého neštěstí jiných bylo jen cestičkou k vlastnímu
obohacení. Pro peníze a mamon jednal krutě a bezcitně. Zvíře by
mělo víc soucitu než on.
Únor 1948 poznamenal osudy mnoha lidí. Mnozí z nich se rozhodli
opustit naši republiku. Jinak než přes západní, takzvanou zelenou
hranici, to nešlo. Obnovila se živnost převaděčů a pašeráků lidí.
Za převedení přes hranice se dobře platilo, respektive převaděči často
žádali nehorázné sumy. Také Hubert Pilčík si chtěl tímto způsobem
vydělat. Až do té doby se ničím významnějším neproslavil. Byl takový
jako jeho jméno – docela průměrný, obyčejný a nenápadný.
Jedna zvláštnost tu ale přece jen byla: Pilčík se k vraždám uchýlil
až na prahu důchodového věku a část svých obětí vraždil již jako důchodce.
V roce 1948 mu totiž bylo již sedmapadesát, a když ho policie
dopadla, táhlo mu na šedesátku. Nestává se často, že by člověk
jeho věku vstoupil na zločineckou dráhu, a dokonce takovým způsobem,
jakým to udělal on.
Narodil se 14. října 1891 v Novém Hrozenkově na Vsetínsku.
Prošel několika zaměstnáními, nakonec skončil v plzeňské Škodovce,
z níž odešel do důchodu. Byl ženatý, manželka Antonie byla o jedenáct
let mladší než on, vlastní děti neměli.
Nikdo z jeho okolí netušil, že by mohl být vrahem. Rád si vypil,
miloval především víno, poseděl v hospodě, poklábosil se sousedy nebo
známými. Těšil se tomu, čemu se říká dobrá pověst. Byl skutečně
přátelský, dovedl s lidmi navázat kontakt a bavit je. Měl velmi bujnou
fantazii a s oblibou se vydával za jednu z obětí tragického konce slavného
Titaniku. Tvrdil, že potopení lodi osobně zažil. Lidé ho měli
rádi, a tak se ani nikdo nepídil po tom, zda je jeho vyprávění pravdivé,
nebo není.
Příznivce si také získával svým dobrým vztahem k přírodě. Miloval
ptáky, amatérsky se věnoval ornitologii. Na své zahradě nedovolil
porazit ani borovici, která sousedům bránila ve výhledu, protože – jak
tvrdil – ptáci by si pak neměli nač sedat.
Vyznal se rovněž v léčivých bylinách. Rád je sbíral, sušil a dovedl
využívat jejich léčivých vlastností. Pro sušené směsi za ním chodili
lidé z širokého okolí. I k nim se choval hezky, některým dokonce v létě
pronajímal pokoj ve svém domě jako letní byt a s hosty vyrážel na
dlouhé, i několikahodinové túry. Věk mu vůbec nevadil. Lesem a loukami
se toulal v době sklizně léčivých rostlin a za vzácnou bylinou byl
ochoten se vydat i několik kilometrů daleko. Vypadá takhle vrah?
Nechce se tomu věřit, ale bohužel skutečně vypadá. To je na tom to
nejtragičtější, přirozeně kromě vražd, které spáchal.
Na otázku, kdy se Hubert Pilčík vydal na cestu zločinu, se kriminalistům
nepodařilo najít přesnou odpovědět. Až v průběhu vyšetřovaní
se ukázalo, že na svých turistických výletech vykradl také nějaké chaty,
ale to by ho asi k vraždění lidí samo o sobě přivést nemohlo.
Jeho akční rádius byl velký. Pilčík se netajil tím, že celý prostor
kolem Plzně, ale také jisté oblasti Šumavy, má dobře prochozené; tvrdil,
že až tam ho prý dovedla jeho turistická a sběratelská vášeň. Na
Šumavě znal několik místních lidí, kteří mu radili, kde by měl léčivé
byliny sbírat. Mezi nimi si snad také později našel agenty, kteří měli
za úplatu dostávat zájemce před hranici.
Mohla to být pravda i nemusela. Musíme však vzít v úvahu, že
Pilčík uměl znamenitě fabulovat a balamutit lidi, a pokud vlastní fantazii
spojil s tím, co o Šumavě a jejích tajemstvích věděl, jeho tvrzení
mohla znít přesvědčivě. Zájemci o případný přechod přes hranici na
Západ se proto u něj začali hlásit, a to i přesto, že žil až ve vesnici
Senec, ležící severně od Plzně, a ne přímo na hranici, jak to známe
z televizního zpracování jeho příběhu.
Zpočátku snad skutečně několik lidí, kteří kdysi u něj byli na letním
bytě, do Bavorska přes Šumavu dostal a na jejich doporučení se
pak na něj začali obracet další zájemci. Jeho nová živnost vzkvétala.
Dnes už nikdo přesně nezjistí, kolik do svého třípokojového domku
nakonec nalákal lidí, které připravil o život, majetek nebo obojí. Velká
část jeho zločinů není zdokumentována, protože vyšetřování některých
případů nebylo dovedeno do konce. Výjimkou je případ rodiny
Balleyových z Plzně.
Pan Emanuel Balley byl bývalý úspěšný plzeňský obchodník, narozený
v roce 1886. Již před první světovou válkou získal poměrně
slušný majetek a tomu odpovídající postavení, které si ještě upevnil
v předmnichovské republice. Únorové události v roce 1948 ho přirozeně
zaskočily a situaci chtěl řešit odchodem do zahraničí, kde měl
jako bývalý obchodník poměrně dost přátel.
Stejně smýšlela i jeho jednatřicetiletá dcera Renata, povoláním fotografka.
Před svými známými se svými názory vůbec netajila a je
pravděpodobné, že některý z nich ji spojil s Hubertem Pilčíkem. Všechno
pak proběhlo podle předem domluveného plánu. Pilčík ale odmítl
převést otce s dcerou přes hranici současně. Jeho snahou bylo osoby,
které se svěřily do jeho rukou, od sebe izolovat, aby se s nimi mohl
vypořádat odděleně. Jen to mu zaručovalo úspěch.
Oba Balleyovi v Plzni rozhlásili, že se budou stěhovat do Zruče,
vesničky která ležela hned vedle Sence. Dali si tam dokonce odvézt
nábytek a většinu svršků, ale v novém bydlišti se nikdy neukázali.
Na cestu na Západ vyrazil jako první pan Emanuel Balley. V úterý
6. března 1951 zajel za Hubertem Pilčíkem a oba spolu odešli do
hájovny Lipovka nedaleko vesnice Nekmíř. Hájovna přitom neleží
na jih od Plzně, ale směrem na severozápad, takže se od hranice spíš
vzdalovali, než že by k ní směřovali. K hájovně dorazili pozdě odpoledne,
zjistili, že je prázdná, a něco málo pojedli.
Recenzie a kritiky
Rok vydania:
2012ISBN:
9788073886387Rozmer:
145×205 mmPočet strán:
216Väzba:
pevná s prebalomJazyk: čeština
