Canterburské povídky Film X - sbìratelská edice III.

Tento koprodukèní italsko-francouzský film natoèil italský režisér Pier Paolo Pasolini jako druhou èást své Trilogie života, sestávající z adaptací eroticky ladìných støedovìkých textù. Filmu pøedcházelo zpracování Boccacciova souboru DEKAMERON (1970), tøetí èástí byl snímek KYTICE Z TISÍC A JEDNÉ NOCI (1974). Režisér vybral z Chaucerových textù osm povídek, z nichž nìkteré upravil k obrazu svému (napøíklad do Povídky fráterovy pøidal stíhání a upálení za homosexualitu). Epizody rùzných délek nejsou ve filmu nijak pojmenovány a oddìluje je pouze zarámování zábìry Geoffreyho Chaucera, zapisujícího vyprávìné pøíbìhy. Básníka si zahrál sám režisér (i v Dekameronu prochází filmem jako pozorovatel, a to v roli malíøe Giotta). Z celkového pojetí díla se vymyká Povídka kuchaøova, kterou Chaucer ve svém souboru pouze naèal. Pasolini ji pojal jako grotesku a svého pøítele Ninetta Davoliho v ní obsadil do role chaplinovského tuláka. Filmaø pracoval se stejným zámìrem jako Chaucer, který uzavírá spis slovy: "Zde konèí Canterburské povídky, vyprávìné pouze pro radost a potìšení." Ovšem nìkteré scény - zvláštì koneèná apokalyptická sekvence, kde v Pasoliniho vizi (výtvarnì inspirované Hieronymem Boschem) vylétají ze satanovy øiti hromady mnichù - pøinesou potìšení jen málokomu. Snímek plný nehezkých oblièejù, zvracení, fekálií a sexu jakoby pøedznamenával film SALÓ ANEB 120 DNÙ SODOMY, v nichž tyto tendence najdou ještì více prostoru.